I Love You Fred Weasley!

{15}

Láska vás může přepadnout​ kdekoliv. Můžete zrovna sekat dříví na zahradě nebo psát domácí úkol do lektvarů. Mě postihla spíše ta druhá možnost. Když jsem popisoval lektvar lásky, uvědomil jsem si, že něco podobného cítím a hned na to mi došlo, ke komu to cítím.

Lizzie Deborah Rowellová byla náladová jako psí počasí. Někdy byla protivná, někdy zase v pohodě. Ale s jistotou jsem věděl, že tohle je ta věc, kterou na ní miluji nejvíc a přitom mi asi nejvíc poleze na nervy. Byla krásná, sice jí občas když se natáhla vystupovala žebra a její přednosti nebyly zrovna největší, líbila se mi. Člověk nedokáže poručit srdci, že tahle není vhodná, že tahle ne a přesně takhle jsem se zamiloval do Lizzie.

Čas plynul a my se na školních trestech začali méně a méně hádat. Byly sice chvíle na hraně, ale nikdy se to nezvrtlo natolik, že by ona, nebo já, křičela zlostí. A přesně takhle jsme se zblížili. Ona byla z velké rodiny, měla pět sourozenců a její otec měl čtyři sestry, z toho každá měla nejméně tři děti. A to už bylo 12 bratranců a sestřenic. Já měl větší rodinu a šest sourozenců, ale to je jedno.

Včera jsme brali v hodině dějin čar a kouzel staré kouzelnické rodiny s nejvíce členy a jednou z nich byla i Lizzienina rodina. Rowellovi jsou nejpočetnější rodina v historii magie.

Taky jsme dostali sáhodlouhý domácí úkol, napsat životopis nějakého člena staré kouzelnické rodiny. A s tím se momentálně lopotím. Mám nadpis ale dále je můj pergamen prázdný jako můj mozek právě teď. Ležím na posteli. Vlasy mám ještě mokré ze sprchy a na pergamen dopadají kapičky vody. Dylan a Ryan jsou někde neznámo kde a Nick se šprtá v knihovně. Já zůstal na pokoji sám se svými myšlenkami. Vždycky když napíšu první slovo v zápětí ho škrtnu a napíšu jiné, prostě nevím co napsat. Eseje nebyla nikdy moje silná stránka. Rozhodl jsem se jít za Lily. Tato premiantka mi jistě poradí a pomůže.

Sešel jsem do společenské místnosti, kde Lily seděla v křesle a četla si, jak jinak. Když jsem stál před ní vzhlédla a usmála se.

,,Ahoj Frede, co potřebuješ?" Řekla.

,,No nemůžu napsat esej, mám v hlavě vymeteno." Odpověděl jsem jí. Rudovláska se usmála a podala mi svinutý pergamen.

,, Můžeš si to opsat." Kývla k eseji.

,, Děkuju."

Rychle jsem utíkal do schodů k pánské ložnici, kde jsem si začal opisovat zmíněný esej. Pak ale přiletěla sova s lístečkem u nohy. Opatrně jsem jej vzal a rozvinul.

Frede, prosím přijď do komnaty nejvyšší potřeby hned jak tohle přečteš.
-Lizzie

Trochu jsem se lekl, ale zachoval jsem klid v duši. Obul jsem si tenisky a oblékl svetr přes hábit a skrz obraz buclaté dámy se vydal do komnaty nejvyšší potřeby.

Lizzie už tu byla. Nevypadala moc nadšeně, ale vypadala smutně. Seděla v koutku a fňukala. Přišel jsem k ní a objal ji kolem ramen.

,,Co se děje?" Zeptal jsem se.

,, Táta, víš on je smrtijed." Fňukla a vysmrkala se do velkého látkového kapesníku. Nic jsem neříkal a čekal až se vymáčkne.

,,On za mnou pořád chodí s těmi jeho nohsledy a chce abych byla taky smrtijed. Jenže já nechci." Zamračila se, ale pokračovala už celkem klidná.

,, Otec udělá cokoliv, aby z mě měl prívrženkyni zla. Už zabil i člověka, mého blízkého." Smutně se na mě podívala.

,,A kdo to byl, smím-li se ptát?" Zeptal jsem se opatrně pomalu. Povzdechla si a rukou si prohrábla rudé vlasy. Než odpověděla ještě se dvakrát vysmrkala.

,,Gus byl mým klukem asi půl roku. Byl starší o rok a chodil do Nebelvíru." Podívala se na mě významně.

,,No a on ho můj otec nechal zavraždit, protože byl z Nebelvíru a on ze srdce Nebelvír nenávidí, navíc to byl kluk, kterého jsem milovala a on si pro mě vysnil nějakého vraha mudlů. Já si to doteď dávám za vinu, že kvůli mé lásce zemřel." Na konci se jí zlomil hlas a rozbrečela se. Objal jsem ji a ona dál vzlykala na mém rameni.

,,A co je za problém?" Zeptal jsem se, protože jsem nechápal proč mě zavolala.

,,On byl tu dneska a řekl mi, že si na tebe dá pozor a že nemá problém zopakovat, to co udělal s Gusem." Rozvzlykala se ještě více.

,, Víš Frede, já k tobě cítím něco víc, než jsem kdy k někomu cítila, ale zároveň mám strach něco s tebou mít, kvůli otci." Trošku jí zčervenaly tváře a zklopila pohled na podlahu. Já jí prsty zdvihl bradu, aby se mi podívala do očí.

,,O mě nikdy nemusíš mít strach." A s těmi slovy jsem se k ní sklonil a políbil jí na ústa.

TAK CO KAMARÁDI A KAMARÁDKY, CO VY NA TO?
JAK TO NA VÁS PŮSOBÍ? KOMENTUJTE PROSÍÍÍÍÍÍÍÍM...♥