School Days (CZ)

•Eight•

Přidávám něco, abyste měli nad čím v noci přemýšlet 😂 Jinak doufám, že mě po přečtení neukamenujete... 😊 Kapitola je trochu delší, ale i tak doufám, že se bude líbit 😘
PS: napište mi svůj názor do komentářů 💓

Šár ❤

Došla jsem na tribunu a sedla si na červené plastové sedátko. Rozhlédla jsem se kolem. Kromě mě tu byly především dívky (zpozorovala jsem i pár svých spolužaček). Krávy pitomý! Do školy nedojdou, ale očumování kluků si ujít nenechají!

Zahlédla jsem Tomyho, jak se o něčem baví se svým spolužákem. Zrovna v tu chvíli se otočil a naše oči se setkaly. Věnoval mi upřímný úsměv a já mu ho opětovala. Pak jsem si všimla party čtvrťáků, jak se rozcvičují. Byli mezi nimi samozřejmě i Mark a James.

Když dorazili nováčci (včetně Adama) a všichni se řádně protáhli, zapískal trenér na píšťalku na znamení Teď mě všichni poslouchejte, abyste pak věděli, co máte dělat. "Polovina přihrávky dvojice, druhá útok po jednom. Brankář... Adam Johnson! Ukaž se!" Slovesa mu asi nic neříkají... Pojď Adame, to dáš!

Postupně na bránu nabíhali jednotliví hráči a pokaždé do balonu kopli tak silně, až jsem si občas musela zakrýt oči dlaněmi. Adam byl ale obratný a měl dobré reflexy, takže většinu střel vychytal, ale u jednoho hráče mu míč vždy proklouzl. Král, ironicky jsem nad tím protočila panenky. James si to ale užíval-každou pochvalu od trenéra, každý závistivý pohled jeho spoluhráčů i každý hlasitý jásot jeho fanynek, který se ozýval z tribun.

Později proti sobě hrály dva cvičné týmy, Jamesův (kde byl mimo jiné i Adam) a Markův (jehož součástí byl Tomy). Nedokázala jsem si vybrat, komu bych měla fandit, tak jsem tentokrát zůstala nestranná.

×××

Po tréninku se hráči odebrali do šaten a já se postavila před vchod do školy a čekala na Tomyho. Zápas skončil 6:4 pro Jamesův tým. Byla jsem skleslá za Tomyho, ale zase šťastná z Adamova úspěchu.

Byla jsem hluboce zabraná do svých myšlenek, když v tom mě z nich vyrušil člověk vycházející z šaten. "Máme na sebe nějaký štěstí! A copak tu děláš? Nečekáš snad na mě, ne?" usmál se šibalsky James. "Ne, na tebe opravdu ne!" odsekla jsem drze. "Tak na koho?" Neodpovídala jsem. Jen se tomu zasmál a pokračoval v dialogu: "Hezká mikina, ale trochu velká nemyslíš?" napřáhl svou svalnatou ruku k mému tělu. Než však stačil vzít látku mezi prsty, ucouvla jsem. Jen se ušklíbl: "Ale kde má teda v tom případě majitele?" "Je ještě v šatně, ale neboj! Za chvíli se tu objeví," sladce jsem se usmála, abych zamaskovala svou mizernou lež. "To asi těžko," prohodil, jako bych ho nemohla slyšet. "Promiň?!" Teď už mne ale opravdu naštval. Co se do toho plete?! Nemělo by mu být něco takového jedno?! On však ke mně pomalu přistoupil, až jsem cítila teplo vycházející z jeho velkého těla. Vzhlédla jsem, abych mu viděla do jeho čokoládových očí. Proč neuhneš? ptala jsem se sama sebe. Naklonil se k mému uchu a potichu zašeptal: "Vždycky dostanu to, co chci!" Narovnal se a snažil se z mého výrazu vyčíst, na co asi teď myslím. Všimla jsem si, jak ze dveří od šaten vychází Tomy. "Tak to máš asi dneska smůlu. Protože pro mě žádné vždycky neplatí!"

Mrkla jsem na něho, otočila se na špičce a zavěsila se Tomymu kolem ramen. Stihla jsem si však ještě všimnout jeho překvapeného výrazu.

×××

"Co to bylo?"

Seděli jsme v útulné kavárničce na černých židličkách u čtvercového dřevěného stolečku. Všechno tu bylo moc hezky a detailně vyzdobeno.

Blonďatá servírka nám donesla objednávku (nechala jsem to na Tomym; vybral mi velkou kávu se šlehačkou a kopečkem vanilkové zmrzliny a velmi lákavý čokoládový dort, pro sebe si objednal domácí banánovo-borůvkové smoothie a sýrový toust).

"Nic," ošila jsem se a vložila si do pusy vidličku s kouskem té sladké dobroty. "Jen se vytahoval, tak jsem ho trochu... uzemnila," koutky úst mi vylétly do milého úsměvu.

×××

Tomy zaplatil i za mne i přes všechny mé pokusy mu peníze podstrčit. Vyšli jsme z kavárny a začali se bavit o školním fotbalovém týmu.

"Hlásíš se někam?" změnil najednou téma. "Vlastně jo. Zítra se koná konkurz do školního gymnastického týmu a v pátek je nábor do dramatického kroužku," usmála jsem se na Tomyho. "A jak dlouho děláš gymnastiku?" zajímal se. Trochu jsem se zasmála: "Vlastně jsem se na hrazdě udržela ještě před tím, než mě naučili chodit." Tomy se uchechtl.

Zastavili jsme se před budovou ubytovny. Všichni studenti byli uvnitř, stáli jsme tu sami. "Chci ti hrozně poděkovat, dnešek byl vážně skvělý!" Vykouzlila jsem na svém obličeji sladký úsměv. "Ne, já děkuju. Že jsi se mnou šla a... Tak." Usmíval se od ucha k uchu. Najednou se začal přibližovat. Tomy je hezký, milý, vtipný. Máš štěstí, holka! Sklonil se nade mnou a já se zahleděla do těch šedavých očí. Jeho tmavé hnědé vlasy spadaly do mého obličeje. Steph! blesklo mi hlavou a já si musela představit její zklamané oči, které jsem viděla při dnešní pauze na oběd. Odtáhla jsem se.

"Ou... Je moc brzy. Omlouvám se," na tváři se mu mihl nešťastný výraz. "Ne, ne, to ne," vyhrkla jsem. "Aha... Já jsem takovej idiot! Ty někoho máš, že? Adam..." "Ne, s Adamem to nemá nic společného. Jen... Ty se líbíš jedné mé kamarádce a já si to s ní nechci pokazit. Ona je opravdu moc fajn..." Zamračil se a naštvaně pronesl: "Proč musíš být tak úžasná?!" Zarazila jsem se: "Ech..." Tomy se hlasitě zasmál a odhalil tak řadu bílých zubů. Upřímně se na mne podíval: "Kamarádi?" "Ti nejlepší!" mrkla jsem na něho a také se zasmála.

×××

"Tak jaký bylo rande?!" vrhla se na mě Sofie, jen co jsem otevřela dveře. "Nic nebylo..." "Nekecej a vysyp to!" protočila panenky a opět na mne upřesla své zelené oči. "Ne, vážně nic nebylo. Dneska u oběda jsem si totiž něčeho všimla." Sofie po mně hodila nechápavý pohled. "Vidělas, jak se Steph na tom obědě tvářila?" špitla jsem sklesle. Sofie úplně ztuhla. Asi si toho do teď nevšimla, ale uvědomila si, že ji moje prohlášení nepřekvapuje.