Do života šestnáctileté Ellie Frankové vstoupí hned několik změn. Nastupuje do 1. ročníku na střední škole. Bude bydlet na internátu, seznámí se s novými lidmi, ale hlavně se chce bavit!
Jak se se vším popere? A bude do toho zapletená jen ona, a neb...
Po všech těch milých komentářích jsem nemohla jinak, než se okamžitě pustit do psaní. Takže tady to máte... Už jsme skoro v cíli.
Šár ❤
Nastaly podzimní prázdniny a takřka všichni se rozjeli domů za svými rodinami. James mi dal před odjezdem pusu na čelo a slíbil, že mi brzy zavolá. Sledovala jsem, jak jeho auto opouští pozemek školy a mizí ulicemi města do neznáma.
Já a Sofie jsme se ale rozhodly, že zůstaneme ještě pár dní ve škole a stravíme spolu nějaký čas. Poslední dobou jsem ji hodně zanedbávala a cítila se kvůli tomu lehce provinile.
Celé naše patro bylo prázdné, a tak jsme si z malého reproduktoru pustily svoji oblíbenou hudbu a tancovaly po chodbách jako dva blázni. Sofie vesele poskakovala do rytmu a svíjela se podél zdí, čímž mě donutila se usmívat, až mě bolely tváře.
Večer jsem nám uvařila krupicovou kaši s medem a ona nám k ní připravila horkou čokoládu. Po večeři jsme si spokojeně sedly naproti sobě do její postele a zachumlaly se do svých jemných dek. Povídaly jsme si o všem, co jsme za dlouhou dobu odloučení nestihly probrat a ládovaly se u toho čokoládou.
"Chyběla jsi mi," usmála se a strčila si do pusy další kousek. "Ty mně taky," opětovala jsem jí její zářivý úsměv a pevně ji objala.
Když už jsme byly příliš unavené, než abychom si dál povídaly, rozhodly jsme se pustit si film. Já dlouho trvala na romantickém dramatu Velký Gatsby, ale ona byla neoblomná. Sebrala mi z klína notebook a než jsem se stačila vzpamatovat, pokojem se rozezněla úvodní melodie Disney filmu Hledá se Nemo. Potichu jsem zaúpěla, čekalo mě 101 minut roztomilých rybiček a jiných vodních živočichů.
×××
Ráno mě probudilo hlasité zvonění telefonu, na obrazovce svítil velký nápis "James". Sofie ještě stále spala jako zabitá, a tak jsem se proplížila ven na chodbu a hovor přijala.
"Promiň, že jsem ti včera nezavolal, ale řešili jsme něco s rodiči a já-" odmlčel se. "Asi jsem na to zapomněl... Vážně moc se ti omlouvám, něco jsem ti slíbil a nedokázal to dodržet. Už se to nestane." Všimla jsem si, že v tomto hovoru asi nepůjde jen o jeden zapomenutý telefonát. Byl rozhozený; jeho hlas zněl jinak: smutně, zdrceně, chvílemi dokonce naštvaně. Bylo mi jasné, že se muselo něco stát.
"To je v pohodě . Nemusíš se omlouvat, byla jsem se Sofií a taky ti zapomněla zavolat. Nic se neděje. U tebe je všechno v pořádku?" vyptávala jsem se. Na druhé straně se rozhostilo ticho, jako kdyby přemýšlel, jestli mi má vůbec odpovědět.
Nakonec se ozvalo: "Jo, jo, ale už musím jít. Uvidíme se po prázdninách. Miluju tě!" a hovor byl ukončen. Cítila jsem se zvláštně, trochu zklamaně, podvedeně. A ani jsem netušila proč.
Chováš se jako kráva! Vždyť jsi ho slyšela! Všechno je v pořádku, nadávala jsem si v duchu. Zůstala jsem sedět na chodbě a uvažovala, co se asi tak mohlo stát. Neměla jsem daleko k slzám, když v tom se otevřely dveře pokoje. Z tmavé místnosti vyšla Sofie. Oči měla slepené ospalky a vlasy rozcuchané do všech stran.
Pohled na její rozespalý obličej mě přivedl na jiné myšlenky. Začala jsem se nekontrolovatelně smát, čímž jsem přivedla do nálady i ji.
×××
Na dnešek jsme měly naplánovaný výlet k nedalekému jezeru. Jelikož venku panovalo větrné počasí, oblékla jsem si teplý béžový svetr a pro případ nouze si do tašky přibalila také kabát s kožíškem.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pak už jsem jen čekala na Sofii. Jako vždy jí trvalo věčnost najít všechny své věci a zabalit je do velkého kufru, a tak jsem si mezitím sedla ke stolu v prostorné kuchyňce a přemýšlela nad dnešním telefonátem s Jamesem. Nebyla jsem si jistá, co ho mohlo rozrušit. V mé mysli se rodily skoro hororové scénáře, a tak jsem po chvíli došla k názoru, že bude nejlepší mu večer znovu zavolat.
V té chvíli jsem ale zaslechla prásknutí dveří a začala se pomalu zvedat ze židle. Byl čas jet.
×××
U jezera bylo krásně. Strávily jsme se Sofií hodiny pouhým procházením po cestičkách zasypaných listím nejrůznějších tvarů a barev. Všude kolem byl cítit podzim. Poobědvaly jsme přímo u té obrovské vodní plochy domácí sendviče a horký ovocný čaj. A když Sofie vytáhla z kufru svého auta draka, měla jsem pocit, že je to celé jen krásný sen.
Ve čtyři hodiny jsme znovu nasedly do auta a Sofie mě odvezla na vlakové nádraží do vedlejšího města. Když odjížděla, málem mi vyhrkly slzy.
Koupila jsem si lístek a kávu z automatu a usadila se do miniaturní čekárny. Vytáhla jsem si mobil a vytočila Jamesovo číslo.
"Prosím?" rozeznělo se mi uchem. Jeho hlas se klepal, jako kdyby celý den jen brečel. Jako kdyby ho někdo roztrhal na kousíčky. Nebyla jsem schopná vydat ze sebe jedinou hlásku a hovor raději rychle ukončila.
Ještě chvíli jsem nehybně seděla a pak si to namířila přímo k pokladně. A tak se stalo, že jsem se ten večer neocitla před svým, ale před Jamesovým domem.
