School Days (CZ)

•Seventeen•

Položil mě do ustlaných peřin a hlavu mi opřel o kožené čelo velké postele. Naklonil se k mému hrudníku a opatrně mi svlékal tričko. Chtěla jsem na něho začít naštvaně křičet "Co si to vůbec dovoluješ?!", ale kvůli bolesti a otupělosti ze mě vyšel pouze přidušený vzlyk. Hned jak mi sundal mokré oblečení, oblékl mi svou černou ADIDAS mikinu. Vstal a chtěl odejít, tak jsem ho chytla za zápěstí. Jen se pobaveně ušklíbl a odběhl z místnosti.

Během chvilky byl zpátky i s malou bílou krabičkou a mokrým kusem látky. Opět si přisedl ke mně a z rány mi setřel zaschlou krev. Při sebemenším pohybu jsem sykla bolestí. Pokaždé to v něm trochu cuklo, pohlédl mi do očí, ale pak se obrátil zpět k mému zranění.

"Teď to bude trochu pálit," zašeptal a vytáhl z lékárničky lahvičku s dezinfekcí. Přiblížil ruku k mé hlavě. Najednou to hrozně zaštípalo a já opravdu hlasitě vykřikla. Viděla jsem, jak se trochu pousmál. Nakonec mi čelo obvázal bělostným obvazem. Zvedl se k odchodu, ale já ho nechtěla nechat jít.

"Jamesi počkej!" vypadlo ze mě. Mluvila jsem potichu a roztřeseně, ale zaregistroval to. Otočil se na mne a já se roztékala pod pohledem jeho očí. Nechápavě pozvedl jedno obočí. "Já..." koktala jsem, "nemo-... Nemohl bys tu zůstat?" Usmál se. Ale nebyl to vítězný, opovrhující nebo povýšený úsměv. Bylo to něco jiného, něco, co jsem u něho doposud neviděla.

Lehl si na druhou polovinu postele, hlavou se opřel o její čelo a mé čelo si položil na svou hruď. Teď už jsem v bezpečí... Vyčerpaná jsem se ponořila do hlubokého spánku.

×××

Vzbudila jsem se ve své posteli, a když jsem se zcela probrala, moje srdce přežilo menší infarkt. Vedle mě ležel James. Neměla jsem ani tušení, jak jsme se dostali z party na internát. Navíc jsem okamžitě zčervenala, když jsem si uvědomila, že na sobě nemám nic jiného než spodní prádlo a jeho mikinu.

I přes bolest hlavy jsem se postavila a pomalým krokem došla ke skříni. Vzala jsem si čisté oblečení a vyrazila do koupelny, ale zatočila se mi hlava a já se řítila k zemi. Cítila jsem něčí paže, jak mne znovu staví na nohy. Zrudla jsem. "Já... Chtěla jsem se-... Se jít ospr-osprchovat," koktala jsem jako malé provinělé děcko. Zamračil se: "Zešílelas?! S otřesem mozku?!" Chtěla jsem protestovat, ale on si mě přehodil přes rameno a hodil se mnou zpátky na postel. Byla jsem v šoku, ale to ještě nebylo ani zdaleka všechno. Začal mě lechtat a já se nepřestávala smát.

První, co mě napadlo, když přestal, bylo: "Kde jsou moji kamarádi?" "Tím chceš říct, že já nejsem tvůj kamarád?" zatvářil se ublíženě. Proč se teď chová tak jinak? Je to proto, že jsem si ublížila? "Já nevím..." "Nevíš..." Nahnul se ke mně a pohlédl mi do očí. Měla jsem strach, že se znovu zhroutím. Ve své hlavě jsem zcela zpanikařila. Koukala jsem se přímo do jeho oříškových očí. Sklopila jsem pohled, protože jsem ten nápor nevydržela.

V té chvíli mě uchopil za dlaně a přitáhl si mě k sobě. Sklonil se nade mnou a pohlédl na mne s dychtivým výrazem ve tváři. Kvůli šoku jsem se ani nehla. A pak jsme se líbali. Byl to ten nejvášnivější a zároveň nejněžnější polibek, jaký jsem zažila. Bylo to tak jiné než s Markem. Nejzvláštnější na tom všem bylo, že jsem z celého polibku cítila i trochu opatrnosti.