Do života šestnáctileté Ellie Frankové vstoupí hned několik změn. Nastupuje do 1. ročníku na střední škole. Bude bydlet na internátu, seznámí se s novými lidmi, ale hlavně se chce bavit!
Jak se se vším popere? A bude do toho zapletená jen ona, a neb...
Stavili jsme se ještě v mém pokoji, abych se mohla převléct do teplejšího oblečení a vzít si mobil a peněženku.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Chvíli jsme se jen tak procházeli po městě, drželi se za ruce a povídali si o nedůležitých věcech, jako jsou oblíbené filmy, hudba, jídlo, zvíře... Dozvěděla jsem se, že nesnáší vosy (A kdo ne?!), rád poslouchá rap a hraje na kytaru, jeho nejoblíbenější film je nejspíš Divergence, kterou já miluji, a z jídla má nejraději špenátovou pizzu.
"Já taky!" vypískla jsem, když mi to řekl. "Ale všichni ostatní se na mě pokaždé dívají, jako kdybych byla z jiné planety. Nechápu to! Kdo nemá rád špenát?!" naštvaně jsem kolem sebe rozhazovala volnou rukou. Moje reakce ho nejspíše pobavila, protože dostal záchvat smíchu. Zamračila jsem se, díky čemuž jsem ho rozesmála ještě víc.
Když se uklidnil, pokračovala jsem: "A jaká je tvá oblíbená barva?" Ještě stále se usmíval od ucha k uchu, když mi odpovídal: "Patřím k té skupině lidí, kteří oblíbenou barvu nemají." To bylo pro někoho, jako jsem já, nepochopitelné. "Jak jako, že ji nemáš?!" upírala jsem na něho pohled plný očekávání, jak asi odpoví. Tohle mi prostě nesedělo. "Prostě nemám," pokrčil ledabyle rameny a zvedl jeden koutek úst do posměvačného úšklebku. "Ne! To nejde!" Vytrhla jsem mu ruku z pevného sevření a začala prudce gestikulovat. Při řeči jsem kolem sebe máchala rukama a musela vypadat jako naprostý blázen. Konečně jsem ukončila proud svých slov a čekala, že mi nyní konečně prozradí svou oblíbenou barvu. Jenže on se místo toho začal znovu nekontrolovatelně smát a tentokrát jsem tomu podlehla i já.
Takže jsme jen tak stáli na ulici a smáli se jako dva blázni, kteří utekli z léčebny. On se musel dokonce opřít o nejbližší sloup, aby popadl dech. Takhle ho neznám. Je to vůbec James? Lidi se na nás vyděšeně otáčeli a radši přecházeli na druhý chodník, než aby museli projít kolem nás dvou.
Vydýchali jsme se a on došel blíže ke mně a za boky si přitáhl mé tělo k tomu svému. Hleděla jsem mu přímo do čokoládových očí a rozplývala se v jeho obrovské náruči. "A jaká je tvoje oblíbená barva, Els?" zeptal se se stále zrychleným dechem. "Els? To se mi líbí," zvedla jsem šibalsky jedno obočí. "Els," zamumlal ještě předtím, než se vpil svými rty do mých.
×××
James mne dovedl do menšího parku na kraji města. Vcházelo se do něj kovovou vrzající brankou a celý pozemek byl obehnán tlustou cihlovou zdí. Uvnitř se nacházely volně rostoucí listnaté stromy a keříky, množství laviček a odpočívadel. Areál byl protkán spoustou kamenných chodníčků a my po jednom z nich došli až k azurovému jezírku, ve kterém se i teď na podzim daly zahlédnout rybky či jiní drobní živočichové.
Stromy se již začaly zbarvovat do nejrůznějších odstínů žluté, oranžové a červené a pomalu se snášely k zemi. S Jamesem jsme se posadili na jednu z dřevěných laviček a já si ohromeně prohlížela každý kousek přírody rozprostírající se kolem nás. I přes koženou bundu mi byla trochu zima, což James chytře vyřešil, když si mě k sobě přitiskl a rukou mi objímal ramena.
Seděli jsme v tichosti a jen si užívali hřejivé přítomnosti toho druhého. Ticho mne ale vždy nutilo přemýšlet. Je tohle realita? Vážně tu sedí vedle mne na lavičce v parku a objímá mě? Myslí to vážně? Nebo je to snad nějaká přetvářka? Můžu si jím být jistá? Pane bože, já jsem tak hrozně pesimistická! Měla bych tomu věřit...
Prudce jsem sebou trhla, když mě z přemítání vyrušil jeho hlas: "Chodím sem vždycky, když potřebuju přemýšlet. Je tu klid, moc lidí sem nechodí." Moje oči ho hipnotizovaly, ale on svůj pohled upíral před sebe na jezírko. "Jsi první, koho jsem sem vzal," ironicky se ušklíbl. Nesmíš být tak naivní, Ellie. Takhle určitě balil už spoustu holek.
Začalo se stmívat a na vodní hladině se odrážely zářící hvězdy a měsíc. "Ellie, neodsuzuj mě." Jak to myslí? "Já tě přece neodsuzuji," vyhrkla jsem, ale sama jsem slyšela náznak nejistoty ve svém hlase. "Věříš mi?" Musela jsem uznat, že mě zaskočil. Co to se mnou hraje za hru? "Já nevím, Jamesi..." sklopila jsem hlavu a pohled soustředila na své dlaně. Věřím mu? Uchopil mou bradu a natočil mne tak, že jsem mu musela hledět přímo do očí. "Věříš mi?" zopakoval klidně svou otázku. Ztuhlá jsem mu odpověděla: "J-já nevím."
Omlouvám se, že jste museli čekat tak dlouho. 🙁 Mám teď méně času, ale dneska jsem se donutila napsat alespoň tuto kapitolu. 😊 Doufám, že se vám líbila a pokusím se co nejdříve vydat další... 😘
