Cullenovi a čtvrtý živel

Pomocná ruka

Lenka

Pročítala jsem hromady knih o duchách. Většina z nich byly nepodložené příběhy, pověsti a báchorky. Ale pak jsem narazila na knihu jménem ,,Pomoc ze záhrobí." Tenhle nápis mě zaujal a tak jsem se pustila do čtení. Na prvních stranách byly různé popisy duchů. Pak následovala další kapitola. Ta pojednávala o tom, jak se po smrti s námi občas chtějí spojit. Mohou se s námi spojovat přes hlasový projev. To znamená, že můžeme v podstatě odnikud slyšet jejich hlas a rozeznávat slova. Ale to zvládnou jen silnější duchové. To platí i zrakovém vjemu. Pak tu byl hmatový vjem. To znamenalo, že jsme mohli cítit jejich dotek. To by zvládl i celkem průměrně silný duch. Také mohou shazovat různé věci a rámusem nás tak před něčím varovat, nebo nám naopak škodit. Jako poslední zmínka, tam bylo něco v tom smyslu, že duchové s velmi silnou silou mohou psát dopisy, či písmo na různé věci. Třeba skříně, okna, stoly a tak.

Knížku jsem přečetla tak říkajíc jedním dechem. Teď jsem měla opravdu velké podezření na to, že ty dopisy nejsou jen výhružné. Že mají varovný podtext. A měla jsem i tušení, kdo by nám ta varování mohl posílat. ,,Olivie?" Zašeptala jsem její jméno. Věděla jsem, že pokud zvládla napsat ty dopisy tak by měla zvládnout i hmatový, zrakový či hlasový projev. ,,Olivie, jsi tady." Pokračovala jsem, když se pořád nic nedělo. ,,Olivie, jestli mě slyšíš, udělej něco." Najednou spadla na zem kniha. Rychle jsem se otočila. Nikde nikdo, jen ta kniha na zemi. Vypadla z jedné poličky v malé knihovničce, která byla v kanceláři. Pomalu jsem k ní přešla a zvedla ji. Na obalu byl nápis ,,Lektvary proti čirému zlu." ,,Olivie, proč jsi shodila tuto knihu?" Zeptala jsem se jí.

Nic se neozvalo. ,,Olivie prosím, mluv se mnou." Hlas se mi lehce třásl. Ozvalo se klepání na stůl. Zvedla jsem k němu svůj pohled, který jsem měla přišpendlený na knize. Olivie se vznášela asi půl metru nad zemí vedle stolu. ,,Olivie." Zašeptala jsem a ona se na mě usmála. Chtěla jsem ji obejmout, říct jí jak moc mi chybí, ale když jsem se k ní rozešla, pohybem ruky mi naznačila, abych zůstala stát. ,,Leni." Zašeptala. ,,Ano." ,,Dávej na sebe pozor. Nepřítel se blíží. Přečti si knihu." Jen pouhé tři věty zazněly z jejích úst, než se najednou rozplynula. Tedy spíš než najednou zmizela. ,,Olivie?" Zeptala jsem se do ticha. ,,Vždy budu po tvém boku." Ozvalo se ještě. ,,Chybíš mi." Řekla jsem, ale na tahle slova už odpověď nepřišla.

Zasedla jsem tedy opět do křesla a začala jsem si pročítat tu knihu, kterou před tím Olivie shodila. Doufala jsem, že tam najdu nějaké vodítko k tomu, co se k nám blíží a proč nám má právě tato kniha pomoci.