Země Dračích Jezdců

Smrt?

Arnel se cítila lehká. Hrozně lehká a volná. Už ji nic netížilo, netrápilo... Ne, mám přece úkol a musím ho splnit! Všimla si podivné síly, která ji táhla směrem ke Garhilovi.

Ten amulet. Musím se nějak dostat dovnitř, aniž bych ztratila kontakt se svým tělem. Vzala do svých průhledných rukou tenkou stříbrnou nitku, která teď její duši spojovala s pozemským tělem. I když, kdybych ji přetrhla tak bych umřela? Sama se udivovala, že jí to vůbec nevadí. Možná by to tak bylo lepší, konečně bych byla skutečně a doopravdy volná... Ne, mysli na své přátele, kteří na tebe spoléhají! Když ale nad tím přemýšlela, začala pomalu padat zpět směrem k tělu.

Ještě ne, vzpamatovala se Arnel. Musím pokračovat. Začala jakoby plavat ve vzduchu a pomalu se přibližovala ke Garhilovi. Síla amuletu na ni působila čím dál více a kdyby nebyla přivázaná ke svému tělu, vcuclo by ji to hned a úplně. Doufala, že si jí Garhil nevšimne, ale vypadalo to, že je plně zabraný do boje se Safirou. Cítila hrozivé množství energie unikající z amuletu a útočící na Safiru. A než se nadála, octla se uvnitř.

Uvnitř amuletu byl strašlivý chaos. Cítila obrovskou spoustu energie a tiché hlásky volající o pomoc. Měla pocit jakoby se s ní motal celý svět a malé stříbrné lanko začalo slábnout. Všude kolem ní byly duše mrtvých. Duše, které nemohly odejít. Duše, které volaly o pomoc. A ona ještě patří mezi živé. A ony to věděly. Křik o pomoc se zdvojnásobil, ale tentokrát nebyl určen jen tak do větru, ale přímo jí.

Tenká nitka už skoro nebyla ani vidět. Duše stále křičely. A Arnel věděla, že je ztracená.

                                                                                              *

Pět draků se proměnilo v klubko bojujících čelistí, drápů a barevných ohňů. Selena se opírala o strom a hlasitě oddechovala. Rozhlížela se okolo, ale nikde nemohla najít Ertona. Weyl stál s nataženým lukem a bezradně sledoval bojující draky a nevěděl, kam má vystřelit.

,,No co, stejně by tento klacík moc nezmohl,'' utrousil a povolil tětivu. Nerin stál opodál, v ruce držel meč a druhou se držel za místo na hrudi. Na čepel jeho meče kapaly rudé kapky. Selena se chtěla rozeběhnout mu na pomoc, ale potom ji něco studeného a ostrého přimáčklo ke stromu.

,,Kampak jdeš, sestřičko?'' zašeptal jí do ucha Erton, který se jakoby vynořil z lesa za ní.

,,Ertone, pusť mě, jsem přece tvoje sestra!'' vykřikla Selena a snažila se odstrčit jeho ruku svírající meč od svého hrdla, ale tlak ještě zesílil.

,,Nepřítel, muset zabít...'' zachraptěl.

,,Ertone, no tak, vzpomeň si!,'' snažila se ho přesvědčit sestra. ,,Pamatuješ, když jsem byla malá a četla jsem si Příběhy z trolí jeskyně? Strašně jsem se v noci bála a ty jsi vždycky přišel, lehl sis za mnou do postele a čekal jsi dokud neusnu. A nebo když nás táta poprvé svezl na Trnovi a já se potom poblinkala? Cítila sem se strašně trapně a ty jsi mi řekl, že skoro každý z první jízdy na drakovi blinká, jen že se o tom nemluví. Prý se ti taky chtělo blinkat, ale polkl jsi to. Teď vím, že to s tím blinkáním asi nebude pravda, ale tehdy jsem se cítila opravdu lépe. Nebo když jsme spolu nachystali tu past s kýblem s vodou na tu nerudnou starou služku, co nám uklízela pokoje? Tři týdny jsme si museli uklízet sami a já z toho byla nešťastná. Tys ale řekl, že to je daň za vítězství, protože ta služka podala výpověď. Prosím, bráško, vzpomeň si! Mám tě ráda...''

Tlak čepele na jejím krku povolil. Seleně spadl kámen ze srdce, ale jen na chvíli, protože před nimi se octl velký drak se zelenými šupinami.

Zatím se vypořádám s vámi, lidskými červy, zahučel a napřáhl se tlapou po Seleně. Ta se instinktivně přikrčila, ale věděla, že jí to není nic platné. Čekala na ostrý dopad Smaragdových drápů...