Země Dračích Jezdců

Epilog

O mnoho, mnoho, mnoho let později

Západ slunce vykreslil oblohu, která hrála všemi barvami. Pod ní šumělo moře, ve kterém se odrážely její barvy. Bylo slyšet jen šum vln a občasné zazpívání větru prohánějícího se po ostrově.

Eragon seděl opřený o strom a meditoval. Safira se líně rozvalovala na trávě a dívala se směrem k moři. Její bystré dračí oko zahlédlo v dáli malou skvrnku. Moc tomu nevěnovala pozornost a raději se dál válela v trávě. Ale tečka se přibližovala, až jasně rozeznat draka a Jezdce.

Em, Eragone? jemně probrala svého Jezdce dotykem mysli. Eragon se rozhlédl a i jemu hned padli do oka drak a Jezdec.

Kdo je to? zeptala se Safira.

To vypadá na... Ne to není možné. To je přece...

Velký zelený drak přistál na útesu, blízko místa, kde byli Eragon se Safirou. Z jeho sedla seskočila krásná tmavovlasá elfka.

,,Jsou to oni!'' Eragon vyskočil Safiře do sedla a v mžiku byli u nich.

,,Aryo, co ty tady... ''začal překvapeně Eragon.

,,Počkej, Eragone, než cokoli řekneš, tak první něco řeknu já. Uběhlo mnoho let co jsme porazili Galbatorixe a ještě více let, než začala válka. Celý náš život jsme věnovali Alagaësii. Věnovali jsme jí celý svůj život, naše utrpení, naši bolest, to všechno jsme za ni dali. Dali jsme jí také naše štěstí. Ale život jde dál. Vládu nad elfským lidem jsem přenechala svojí dceři Arnel. Na naše místo přicházejí mladí a my už v tomhle světě nejsme potřeba.''

Na chvíli se odmlčela a potom pokračovala. ,,Poleť se mnou, Eragone. Poleť se mnou na Fricai Andlát. Budeme tam spolu žít. Ještě není pozdě, ještě nejsme staří.''

,,Ale to přece nejde...''

,,Ale jde. Přenech to tady někomu dalšímu, mladšímu. A navíc stále můžeme i z tak vzdáleného ostrova komunikovat s Šrurtugalem i Alagaësií. No tak, Eragone...''

Zahleděli si do očí a ani po všech těch dlouhých letech jejich láska nevyhasla. Můžeme být spolu...

Poletíme, maličký, řekla Safira. Arya má pravdu, život jde dál. 

Ano a konečně můžeme být spolu...