Tvůrčí deprese

Tíživá prázdnota

Ticho.... Hlasité, ba přímo ohlušující ticho hučící v mých uších. Nejsem schopna vnímat nic jiného, jen hukot střídavý s tepem. Tepem tak hlasitým, jako bych stála přímo u srdce zvonu, když odbíjí pravé poledne. Dostavila se i palčivá bolest. Ozývala se na určitých, pro nás velmi typických, místech na těle. Nijak mě tento fakt nezneklidňoval, právě naopak. Pocit bolesti mi dodával příjemný klid, který jsem dokázala vnímat jako jediné pozitivum na všech podnětech působících na mou maličkost. Ale i přesto jsem se nejbolestivější části chtěla dotknout. Nešlo to. Nebyla jsem schopna jediného pohybu. Jsem snad spoutaná? Ne, vím, že ne. Alespoň ne ničím hmotným. Marný boj o pokus i minimalistického pohybu jsem vzdala. Zdálo se, že vše vrcholí k téměř naprostému extrému. Hukot, bití, bolest. Zdá se mi, že mě to musí roztrhat. Ale najednou... klid. Zvuky utichaly, má mysl se pomalu propadala do temnot. Tichých, klidných temnot, kde jsem se vznášela jako pírko. Pírko lehce poponášené jarním vánkem. Chtěla jsem se vznášet do nekonečna vesmíru a nikdy se nezastavit. Když tu náhle, jako bych narazila do nějaké neviditelné zdi, mě něco praštilo do prsou. Neúprosný, drtivý tlak mě dusil a mé nutkání po nádechu se stupňovalo. Panika mi svírala hrdlo, hukot v mé mysli se opět dostavil. Jen tep pomalu slábl. Mé tělo se bránilo. Sesbíralo zbylé síly a bojovalo o přežití, i když já se dávno vzdala.
Záblesk světla. Co to bylo? Je denní nebo umírám? Světlo na konci tunelu? Ne, ani jedno. Vím, že ne. Ale zároveň si jsem stále vědoma toho, že žiju. Už jen proto, že při tomto narušení mne obklopující temnoty, jsem se nadechla. Slaboučce, ale přece jen jsem do plic dostala doušek vlhkého horkého vzduchu společně s trochou vody železité chuti. Dostavilo se zakašlání. Tiché, nenásilné. Marný pokud o odstranění vody z plic.
Vše, jako bych sledovala odněkud zdálky. Jako bych ničeho z toho nebyla součástí. I veškeré předchozí podněty, jako byla bolest, odezněly. Byla jsem tu jen já a mé myšlenky. Statisíce myšlenek proudících mou myslí. Co se to děje? Kde jsem? To světlo... co bylo zač? A ta voda?... Vše mi začínalo pomaloučku zapadat do sebe. To světlo... Bylo matné, blikavé. Takové máme v koupelně. Koupelna! Je možné, že jsem právě zde? A ta voda? Vana. Ano, samozřejmě. Dávalo to smysl, ale přesto jsem sama sebe nepřesvědčila. Musela jsem se přesvědčit. Opatrně jsem pootevřela oči. Víčka se mi třásla. Ale spatřila jsem ji. Okraj vany byl omýván vodou. Karmínově rudou vodou. PROČ?! Náhle jako by se mi celý vesmír roztříštil na malé střípky a já se opět propadla do temnot. Jen z dálky jsem měla matný pocit, že slyším nejasné bouchání a křik. Ale i to po chvilce zmizelo a vše zahalila prázdnota.