Tvůrčí deprese

Společnost

Poslední dobou mnohem více kolem sebe cítím negativní vlivy, vibrace, emoce... Přijde mi, jako bych je k sobě přitahovala, nasávala a shromažďovala. Jsem jako tělo bez duše. Mrtvá. Prázdná schránka jejíž prázdnota se dostává napovrch. Nedokážu křičet o pomoc, někomu se svěřit. Už ne. Všechno trvá moc dlouho. Jsem bez emocí, energie, pozitivního ducha - jako kdyby se můj vnitřní plamínek topil ve vosku mých depresí, obav, zraněných citů...

********

Když po více jak půl roce navštívím psychiatričku, neprojeví zájem o mě, o situaci, ve které se nacházím, o mé problémy. Nezeptá se. Jen mi napíše recept na další pět balení léků. To už jsem si mohla zavolat pro recept, jak jsem to dělala do té doby.

Všichni očekávají, že pojedu podle toho, jak oni pískají. Že bych mohla mít nějaké problémy, své vlastní věci k vyřizování? Ne? Nikoho to nenapadne? To, že se s někým domluvím na nějaké akci, na kterou se těším a překopu tak všechny další plány a oni to večer předtím zruší, protože jsou moc opilí? Nebo si najdou jinou výmluvu? Fajn, pojedu tam sama, nenechám se tím přece rozhodit. To, že mě to vnitřně zasáhlo je vlastně taky jedno. Slovíčka "promiň" se dočkám jen od málokoho.

Když venku potkám děti, které si myslí, jaká to je sranda rozbíjet skleněné láhve o hřbitovní zeď, opravdu mi zůstává rozum stát nad touhle bezohledností. Samozřejmě, že je okřiknu a ony toho tedy nechají, ale dojde jim, jaká to je neúcta k zemřelým, kteří tam odpočívají v pokoji? Ne. To ani před nimi nemá cenu zmiňovat. Ale to, že v sobě nemají ani špetku rozumu, ohledu a empatie vůči lidem a zvířatům, kteří tam dennodenně chodí a mohou se zranit, to už je pro mě vrchol. To, že jsou děti (ještě k tomu z druhého stupně), není omluva. I kdyby byly ze sociálně slabších rodin, pořád z nich mohou být slušní lidé.

Poslouchat děti ze školky nebo prvního stupně, jak na sebe ošklivě a často i vulgárně křičí, mi láme srdce.

Číst si stížnosti lidí, že má jejich spoj zpoždění kvůli lidské bytosti, která skončila pod jeho koly a oni nabádají ostatní zlomené duše, ať si laskavě jdou vzít život na jiná místa, je něco, co mi zvedá žaludek. Jak mohou být lidé tak sobečtí? Ano, přijedou někam později, je to nepříjemné, zvlášť v dnešní uspěchané době, ale nikdo se nezastaví a neuvědomí si, jaká tragédie se právě stala. Někdo právě přišel o život. Mohl to být klidně jejich blízký nebo známý. Nikoho nenapadne, jak strašně se musel cítit, že se uchýlil k tak zoufalému činu a vzal si život. 

Kdy se z lidí stala tak bezcitná monstra? Proč to tak vůbec je? Kdy tomu bude konec? Malé děti jsou jako houby a všechno to negativní nasávají od dospělých a budou si to nést v sobě po celý zbytek života a ventilovat na ostatní živé kolem sebe. Zdá se to být takřka bezvýchodné.

_____________________________

Věci, co mě už chvíli tíží a potřebovala jsem aspoň něco ze sebe dostat.