Tvůrčí deprese

Kde jsou tvé hranice?

Stojíš na samém okraji útesu a přemýšlíš, zda budeš létat, když skočíš...
Házíš do sebe jeden prášek za druhým a čekáš, kdy se dostaneš z temnot do barevného světa...
Potápíš se tak dlouho v naději, že pod vodou vydržíš navždy...
Přejíždíš žiletkou po předloktí v zoufalé touze přebít onu vnitřní bolest...

Jenže ať už se ti pod nohami sesune pár kamínků nebo ti začne docházet dech pod vodou, vždycky couvneš. Vyplaveš a nadechneš se. Přestaneš do sebe házet prášky. Vyhneš se osudnému místu na zápěstí. Uskočíš do bezpečné vzdálenosti od jistého pádu... Tak o co ti jde? Opravdu to chceš? Opravdu jsi natolik zoufalá, že to vše chceš ukončit? Ne, to sotva. Stále tě zde něco drží. Je to strach? Z neznáma do kterého by ses dostala? Nebo nechceš ranit své blízké?
A pokud to není ani jedno, jsi snad natolik bláznivá? Že natolik riskuješ? Baví tě riskovat a zjišťovat své meze, limity...? Jít vždy o kousek dál. Pociťovat adrenalin, který tě při tom naplňuje. Vnímat tep srdce a zrychlený dech... Jenže...opravdu to za to stojí? Stojí za to tolik riskovat, když stačí udělat jeden špatný krok, špatně cuknout rukou...a vše je ztraceno?
Vzpamatuj se konečně! Jsi hloupá, naivní, lehkovážná... Přestaň život brát jako hru, kterou můžeš zahodit, když tě přestane bavit. Nezapomeň, že to je dar, který ti někdo dal. A tomu někomu na tobě záleží víc než komukoliv jinému. Dary se nezahazují, ale naopak opatrují.