Tvůrčí deprese

Školní kiks

Bolest. Neskutečná, skličující, neopodstatněná bolest svírající mé srdce. Nemůžu nic. Hýbat se, mluvit, myslet. Jsem schopna pouze vnímat bolestivé bodání na prsou, jako by mi tam v krátkých intervalech vrážely desítky nožů. Ta úzkost a beznaděj je ubíjející. Je mi smutno, strašně moc. Vím, že mi něco chybí. Moc mi to chybí a právě proto to tak bolí, protože nevím co.
Po tvářích mi stékají slzy. Ale když se mě zeptáš proč, nedovedu odpovědět. Sama nevím, ačkoli bych chtěla. Ale s touto odpovědí nikdy nikdo není spokojený. Proč to ostatní nedokáží pochopit? Že občas člověk nedokáže vyjádřit, co se mu právě v životě děje.
Pláč mi připadá jako jediné řešení, jak se zbavit veškerého napětí. Alespoň trochu té bolesti ze sebe dostanu a přestanu v sobě vše dusit.
Nikdo mě nesmí vidět. Začali by se vyptávat a já přece nejsem schopná mluvit. Nelze nic z toho vyjádřit slovy, ale lidé jsou tak nechápaví. Nebudou mi to tolerovat. Řeknou jen, že jsem divná a mnozí by mě nechali opět zavřít, ať to řeší jiní. Ale cožpak nechápou, že já nestojím o to, aby mě kdokoli řešil? Nechápou, že jediné, co chci je klid a odpočinek? Objetí? Pochopení a vstřícnost? A samotu? Aby mě zbytečně neutlačovali a neděsili všemi těmi otázkami? Ne... To oni opravdu nechápou, a proto se jim raději vyhýbám a žiju před nimi v přetvářce. Ale pak už ani sama nevím, kdy jednám v této masce a kdy ne. Už to nepoznám. Nevím, jaká doopravdy jsem. Vše to trvá už moc dlouho. Jaká jsem? Jaké je moje přirozené jednání? Zjistím to vůbec někdy? Budu schopna se k tomu vrátit? Tohle všechno mě unavuje. Přijde mi, že mnoho lidí netuší, jaké to je. To psychické vyčerpání, kdy se chceš schoulit do klubíčka a zmizet. Být neviditelný. Tak moc bych si přála být neviditelná!
Nikdo neví, že mi dělá čím dál tím větší problém chodit do školy. Ne kvůli výuce, ale kvůli lidem. Je mi stále více zatěžko být mezi nimi natož komunikovat. Je to vyčerpávající. A to nejen ve škole. Pozoruji, že už nemám chuť se stýkat s kýmkoli. Chci být sama. Sama se sebou ve svém světě, kde na mě nikdo nemůže. Nikdo mi nemůže ublížit. Nikdo mě nemůže zklamat. To můžu jen já sama sebe a na to už jsem zvyklá. Potřebovala bych nějakou dobu takhle být. A až budu připravená, tak se opět včlenit do společnosti. Pomalu a nenásilně. Ne jako v nemocnici, kdy nás na konci bez varování hodili do kruté reality okolního světa.