Tvůrčí deprese

Maličká

Maličká, sedíš schoulená v koutku postele s vytřeštěnýma očima do prázdna tmy. Čeho se bojíš, malinká? Vždyť jsi tu sama, nic ti neublíží. Zavři své příšery v mysli do nejzazšího žaláře a zahoď klíč. Neboj se, já tě ohlídám. Jsem tu vždy pro tebe. I když mě ne vždy vidíš, jsem tu. Nikdy tě neopustím. Omlouvám se, že ti vždy nepomohu. Jen to ty mě musíš najít, sám se k tobě nedostanu. Ale když už jednou u sebe budeme, slibuji, že tě nenechám odejít. Už tě nikdy nenechám samotnou, ztracenou a vyděšenou jako malé jehňátko.
Teď pojď, vezmi mě za ruku a zažeň ta ošklivá mračna, která ti víří myslí. Uvidíš, vyjde duha.
Chci ti něco ukázat. Slyšíš? Už zpívají ptáčci. Není to krása? Proč se také neraduješ, když oni se ze života radují? A támhle na východě! Vidíš? Už svítá. Sluníčko spěchá, aby tě pohladilo po tváři svými paprsky. A podívej! Tady na zemi. Třpytivé, duhové kapičky rosy jako malé perličky. No nejsou kouzelné? A když se mnou vydržíš do večera, půjdeme na louku a budeme počítat nekonečné hvězdy. A jestli vydržíme dostatečně dlouho, staneme se jejich součástí. Budeme mezi nimi proplouvat a tančit a společně s nimi se radost ze života.
Vidíš, maličká? Už se usmíváš.

*********
Protože i když se může zdát být vše beznadějné a bez východiska, vždy je zde malý paprsek světla, který když zachytíte a nepustíte, vyvede vás z vašich temnot. Někdy vás někdo popostrčí, někdy to musíte být vy sami.