Tvůrčí deprese

Nespavá filozofie

Než začnete číst, prosím nepobuřujte se nad tím koncem. Nikomu nic necpu ani nikoho do ničeho nenutím. Jde pouze o mé myšlenky.

*********

Jsem tu opět já. Sama. Sama proti celému světu. Sedím na posteli se zavřenýma očima a vnímám, jak se se mnou točí celý vesmír. V mysli mi proudí miliony myšlenek, na které si nedokáži odpovědět, stejně jako to nedokáže nikdo jiný. Je to skličující pocit. Nevědomost. Žít v neustálé nevědomosti. Ani nejchytřejší člověk, který by věděl odpovědi na všechny všední dotazy, které se kladou ve světě, by nedokázal nalézt odpověď na ty mé. I kdyby něco zplodil ve své mysli, byly by to jen nekonkrétní dohady, které by mi nebyly vůbec k ničemu. A proto se raději nikoho neptám. Ptám se jen sama sebe, i když nedobrovolně, protože mě mé podvědomí nenechává nikdy v klidu. Vždycky si najde tu nejméně vhodnou chvíli, aby o sobě dalo vědět v podobě těch nejméně vhodných dotazů. Proč existujeme? K čemu to je? Vždyť oproti celému vesmíru jsme tak nicotní. Nic nedokážeme ovlivnit. Lidé jsou tak naivní, když si myslí, že mají nějakou moc, a že mohou ovládnout svět. Ale co je pro ně ten svět? Vždyť je to jen malá planetka, nepatrný až téměř neviditelný bod v celém vesmíru. V tomto nekončenu je Země zcela zanedbatelná. Ale přesto si ji někteří jedinci snaží podmanit. Jenže proč? K čemu jim je to dobré? Stejně jednoho dne umřou a nezbude jim nic. Nebo se ve vesmíru objeví těleso, které naší planetku zničí mrknutím oka a také těm „vládcům" nezbude nic. 

Během takovýchto úvah se dostávám k závěru, že jsou lidé hloupí a jen marní svým životem, pokud se budou vždy zaobírat jen všedními, pozemskými věcmi. Vždyť život by měl být o něčem víc. Když už jsme jej získali, měli bychom si ho i vážit a snažit se, abychom si ho i doopravdy zasloužili. Je to dar. A snad ve všech kulturách se učí, že by si člověk měl daru vážit. Tak proč to někteří nedělají? A když už si tedy neváží svého daru, tak ať se snaží si vážit života někoho jiného, protože není jejich a nemají právo ho ničit.
Ale když už se dostanu k tomu, že tedy člověk existuje z nějakého důvodu, tak nastává dotaz: „Proč?" Co je tedy naším cílem? Čeho bychom se měli držet? Co máme dělat, abychom toho dosáhli? V hlavě mi vyskakuje jediné slovo. Bůh. To je cesta, život a pravda... On je tím, který nás činní šťastnými, dává nám naději, lásku a vede nás cestou k sobě. On je pravda. On zná odpovědi na všechny mé dotazy. A proto mu mohu bez váhání svěřit všechny své starosti, protože vím, že ne vždy je musím zvládat sama. On tady bude vždy, aby mi pomohl, utěšil, obejmul a dal novou naději a sílu. Sílu přežít další den, i když se mi to může zdát nemožné, ale On mi věří a proto budu věřit i já jemu a tím i sobě.