Tvůrčí deprese

Nech oči otevřené

Zoufalá lidská bytost bezhlesně křičící o pomoc v té nejhlubší temnotě...
Ztracená ovce ve smečce hladových vlků...
Ptáče vypadlé z hnízda do nepřátelské pustiny...
Tonoucí v rozbouřeném moři, propadajíc se do temných hlubin vzhlížíc prosebně k již navěky zavřené hladině...

Dostane se jim pomoci? Budou nalezeni, vzati do náruče a odneseni do bezpečí? Ne. Nikdo se o nich nikdy nedozví.
Stejně jako se nikdo nedozví o těch, kteří jsou mezi námi. Celý život je potkáváme na ulici, ve škole či v práci, ale nemáme ani nejmenší zdání o tom, že nežijí, nýbrž jen přežívají. Uniká naší pozornosti fakt, že se cítí právě tak bezmocně, jako by se nacházeli jen krůček od smrti a svádějí úporný vnitřní boj o přežití. Nevidíme, jak nám před očima mizí. Neslyšíme, jak i tou nejmenší části těla zoufale křičí o pomoc.
A při tom by stačilo být jen trochu pozorný. Mít oči otevřené a dívat se. Podívat se jim do očí a nevidět jen jejich barvu ale i výraz a všechnu tu změť pocitů ukrývajících se za nimi. Stačí se jen dívat.