Stopy Šelmy

Než začnete číst...

Většina z vás, možná všichni, jste v různých obdobách slyšeli moudro, že v každém člověku bojují dva vlci, dva protiklady, bílý a černý, dobrý a zlý, láska a nenávist. Který z nich zvítězí? Ten, kterého budete krmit. No jistě, logické; případ uzavřen, ponaučení vzato, jde se dál, o něco zkušenější...

Podle filozofického principu zvaného Occamova břitva nemá být pro vysvětlení určitého jevu použito víc argumentů než je nezbytně třeba. Souhlasím, v jednoduchosti je krása. Stejně tak může být zrádná, zvlášť pokud hovoříme o něčem tak nesmírném, úžasném a nezmapovaném, jako je lidská psýché. Není zvláštní, jak nám podání jednoduché odpověď vlčího příběhu automaticky v mysli nabízí, že existuje pouze jedno řešení?

Protože tak to není. Dokonce to nezní ani v oné odpovědi. Nemusíte jednoho zvolit, nakrmit, druhého nechat pojít hlady. Naštěstí. Jelikož já osobně bych netušila, jakým způsobem rozhodnout, podle čeho, barvy? Z iluze, že může existovat láska bez chyb, bez hněvu? Protože mi někdy někdo řekl: tohle je dobře, tohle špatně? Co když se zmýlil, co když v jeho příkladu byly jiné podmínky, okolnosti? A mám vůbec právo soudit, bez nejmenší znalosti toho, co bylo, toho, co bude?

Věřím v Rovnováhu. Volím krmit i milovat oba své vlky, s důvěrou, že sytí a rovnocenní budou kráčet se mnou v harmonii.

Z části proto, že taková je má soukromá volba – a klidně mylná, s neodmyslitelnými následky. Z části proto, že představa člověka pouze s bílým vlkem či pouze s tím černým je pro mne nereálná. Ale třeba jsem takového jen nepotkala.

Mám i další důvod, proč jsou Stopy Šelmy takové, jaké jsou; neméně důležitý. Jak jsme všichni různí, i naše cesty v nalezení útěchy za temných dob se liší. Někdo čerpá sílu z laskavého snu plného lásky, něhy, uniká z těžké reality k hrdinům, aby s nimi miloval, smál se, těšil, maličko bál, když podstupují nebezpečí, s nimi prožil úlevu i krásu vítězství; a s vírou ve šťastné konce je poté schopný se opět vrátit do svého teď, odpočinutý dál čelit svým démonům. Těm především patřil Elysejský klíč.

Jiným, s jejich soukromou bolestí, o které možná nemohou mluvit, možná na ni ani myslet, občas umí ulevit svět, kterému rozumí. Který znají. Ten temný. A přesto místo, kde své trápení smí sdílet v bezpečí před svým okolím, i sebou samým; skrz osud fiktivních postav si dovolit prožít vlastní pocity, žal, stesk, hněv, bezmoc, ztrátu, rezignaci, nenávist. Plakat s nimi pro jejich smyšlený úděl, zatímco jeho srdce bude vědět, že ony slzy, v realitě potlačované, patří komusi konkrétnímu, se jménem i tváří. Případně touha po spravedlnosti, odplatě, jež se mu ve skutečném světě nedostává, nebo zloba, se kterou v sobě bojuje. Coby první krok není nutné to přijmout rozumem, i takto přeneseně jde o hojivý, očistný proces, uvolňuje přetlak. Dýchá se snáz. S přáním, aby toho alespoň trochu mohly darovat, pro vás i sebe tvořím Stopy.

Vydala jsem se za poznáním svého černého vlka, abych ho mohla přijmout. Během psaní převážně řeším své vlastní otázky, hledám odpovědi. Tu a tam nacházím, leckdy překvapivé, jindy dojdu ke zjištění, že otázka byla položená chybně nebo na ní vlastně nezáleží, nejednou se nedopátrám vůbec. Vždy však odhalím něco nového o sobě, rozumím si lépe. Kéž vám mé vyprávění nabídne totéž.

--------------------

Nyní již konkrétně k příběhu.

Jeho stěžejní linii jsem znala už v okamžiku, kdy jsem napsala první větu Klíče, neměl být pokračováním, ale součástí. Nestalo se, okolnosti mi to znemožnily, či sám Merlin ve své moudrosti. Jsem za to ráda. Klíč skončil přesně tam, kde měl.