Turnaj

-1-

Berta

Urovnala jsem si šaty, vykasala spodničku, která mi při divoké jízdě sjela skoro ke kolenům, vkročila jsem do síně a na zemi uviděla svitek. Když jsem ho zvedla, abych si ho pečlivě prohlédla, všimla jsem si královské pečeti. Píše nám král? To je zvláštní, jsem si jistá, že otec už daň platil minulý týden. Navíc tyhle věci za krále vyřizují obvykle úředníci. Ti nemají právo pečeť používat.

O co tedy může jít? Trápí mě nutkání si písmo přečíst, moje zvědavost mi nedovoluje ho nechat jen tak ležet a prsty už se nedočkavě vrhají, aby ho rozvinuly. Jenže nesmím. Nemůžu si dovolit otevřít zapečetěný dopis.

Potlačila jsem veškeré chutě nějak to obejít a neodloupla jsem pečeť, jak jsem měla v plánu. Místo toho jsem nasadila úsměv, vzala svitek a vykročila po schodech do otcova pokoje. Jemně jsem zaťukala na honosné dveře a čekala na pozvání dál. Nervózně jsem přešlapovala. Pozná táta podle mého rozvrkočeného účesu, že jsem se byla projet ještě před splněním svých povinností? Bude se zlobit?

Koneckonců, moje vlasy nevypadají upraveně, ať dělám, co dělám. Zrzavé kudrny si dělají, co chtějí a není v mé moci jim v tom zabránit.

"Kdo tam je?" ozve se chraplavý hlas. Podle tónu to zní, že je v dobrém rozpoložení. To je pro začátek velmi dobře.

"To jsem já, Berta," odpovím co nejmileji.

Chvíli je ticho. "Už jsi přepsala ta oznámení, co jsem ti nechal v salonu?"

Potlačím zaúpění. Jsou to kvanta úředních spisů, na které jedna nešikovná služka převrhla džbán s mlékem. Musím je do zítřka všechny přepsat, aby je otec mohl rozeslat. "Ještě ne, ale už na tom pracuju, tatínku," zalhala jsem.

"A co tedy potřebuješ?" ozve se netrpělivě. Připadám si hloupě, že spolu mluvíme přes zavřené dveře.

"Přede dveřmi ležel dopis, je přímo od krále, ještě jsem ho nečetla. Tak jsem si řekla, že ti ho přinesu, abys o něm věděl, kdyby to bylo něco důležitého."

"Pojď dovnitř," vybídne mě konečně, "podívám se na to."

Vezmu za tlustou pozlacenou kliku, dveře zaskřípou a vejdu dovnitř. Otec sedí u svého stolu a pije černý čaj, jako ostatně každé dopoledne. "Tady to je, podívej, ještě je zapečetěný," poukážu na fakt, že jsem ho neotevřela, kdyby mu to náhodou uniklo.

"Děkuju ti, Alberto, můžeš jít," plytce se usměje, "polož to na stůl, potom se na to podívám."

Zůstanu stát a vyčkávám.

"Ještě něco?" diví se. "Na co jsem zase zapomněl?"

Nic neříkám a čekám, až mu to dojde. Bývaly doby, kdy byl skutečně bystrý a nechyběl mu důvtip. Kdysi jsme k sobě měli mnohem blíž.

Po delší odmlce se zasměje. Tak mu to přece nakonec dojde. "Chceš si to taky přečíst, viď? Že mi to nedocvaklo hned! Vsadím se, že kdyby to byl obyčejný dopis, neobtěžovala by ses mi ho donést až sem, nemám pravdu?"

Začervenám se, má mě přece jen přečtenou.

"Tak mi to přečti nahlas," prohlásí a podá mi to.

Dychtivě rozlomím pečeť a přejedu dopis očima. "Páni!" vypísknu.

"Copak nám píšou, Bertičko?" ustaraně se na mě podívá.

"Hubert se má zůčastnit klání o ruku princezny Sofie! To je k popukání! Vždyť by ho v boji předčil i slaměný panák! Ale je to čest, že si na nás pan král vzpomněl i v jiném ohledu, než kvůli daním."

"Dej to sem, přečtu si to sám!" vytrhne mi psaní z ruky, protože ví, že ode mě se toho nedočká. Jeho oči trpělivě přejíždějí řádky, cukají zleva doprava a když se dostane na konec, zavolá hlasitě: "Huberte!" Musely to slyšet i sousedovy husy.

Zanedlouho se můj bratr přišourá a zeptá se: "Volal jsi mě, otče?"

"Tu máš, čti," strčí mu papír přímo před oči. Hubert čte a s každým řádkem jeho tvář chytá bledší odstín. Vypadá úplně stejně, jak jsem očekávala.

Neodolám a popíchnu jej: "Tak co na to říkáš?"

Sjede mě nenávistným pohledem a potom se otočí k tátovi: "Tam já přece nemůžu. Vysmáli by se mi!"

"Copak bys nechtěl být králem?" rýpnu do něj znova. To má za to, jak se mi vždycky vysmívá, když se snažím vyšívat. Teď mu to dám pěkně sežrat. Tohle si zaslouží.

"Já se prostě odmítám zúčastnit." Trvá na svém. "Navíc o nějakou Sofii vůbec nestojím."

Táta povzdechne: "Všichni víme, že to nevyhraješ, ale zůčastnit se musíš. Byla by to nehorázná urážka princezny i celého království a to si piš, že bychom si to pěkně vypili. Zkrátka tam pojedeš."

"Otče!" zaúpěl nešťastně. Nemá cenu protestovat. Když táta něco řekne tímhle tónem, pltí to a bez debat.

"Berta tě naučí nějaké základy boje a aspoň to zkusíš. Když nevypadneš jako první, nebude žádná ostuda, že nevyhraješ. Rozumíš?" obrátí se táta s prosbou na mě.

Hubert se na mě taky bezradně podívá, já se ušklíbnu a táta nás se slovy, že má ještě spoustu práce, vyžene z pokoje pryč.

Tohle bude ještě psina, pomyslím si. Ale teď se budu muset vrhnout na ta lejstra. Na dalších aspoň dvanáct hodin mám nejspíš vystaranou jinou zábavu. Pokud se mi z toho nepovede nějak vykroutit, o čemž silně pochybuju. Nemám šanci, tak se s tím budu muset nějak smířit.

Hubert jde ale za mnou, je mi neustále v patách. Vsadím se, že bude chtít zase vytáhnout z nějaké bryndy. Nejspíš bude chtít, abych ho podpořila, když to bude tátovi vymlouvat. No, možná bych se ho za menší službičku zastat mohla. Pomyslím na ty papíry a na tváři se mi rozlije úsměv.