Turnaj

-3-

Sofie

Zdá se mi nádherný sen. Seděla jsem u křišťálově čistého jezírka, máchala v něm svá bosá chodidla, na tváři mě jemně šimraly paprsky sluníčka a všechno bylo jednoduše krásné. Žádné starosti, žádný hloupý turnaj.

Potom mě však vzbudí jemné zaklepání na dveře a já se zase proberu do reality. "Dále!" zívnu rozespale.

Do mého pokoje vejde Valérie, moje oblíbená komorná, nesoucí mi čistě vypraný oděv z prádelny. "Dobré ráno, vaše veličenstvo," popřeje mi.

"Pro tebe jsem Sofie," pokárám ji s úsměvem. Většinou mi říká jménem, ale někdy se prostě splete. A to já nemám ráda. Asi by mě to vznešené oslovování mělo těšit, ale je to příliš neosobní. Když mi říká Sofie, můžu si nalhávat, že jsem její kamarádka, ne pouhá paní.

"Jak jsi se vyspala?" zeptá se Valérie. Jako jediná komorná se mě na tyhle věci ptá. Je hezké vědět, že aspoň někdo se o mě zajímá. 

Protáhnu se. "Výborně, zdál se mi krásný sen. Seděla jsem u průzračného jezírka a máchala si bezstarostně nohy. Kéž bych se nemusela probudit," řeknu zasněně. 

"Jedno hezké jezírko nedaleko od hranice našeho království znám, vaše výs-Sofie," povzbudivě se usměje, "někdy tě tam vezmu."

"Co takhle dnes?" 

Omluvně se usměje. "To nepůjde. Královna přece dnes pozvala toho malíře, co vás má namalovat."

Povzdechnu si. Na to jsem úplně zapomněla. Nesnáším, když mě má někdo malovat. Musím nehybně sedět několik hodin a je to pěkně nepříjemné. Navíc vím, že tentokrát mě bude malovat naposledy jako svobodnou dívku, protože si rodiče představují, že si letos na turnaji najdu ženicha. Ach, kdyby tak věděli...

"Teď by ses měla převléci, abys přišla na snídani. Rodiče tam na tebe čekají u stolu," řekne Valérie a zeptá se, jestli chci pomoc. 

Zavrtím hlavou: "Ne, děkuji, můžeš jít."

Ukloní se a odejde z pokoje. Podívám se na ty šaty, které mi donesla. Jsou z tmavě modrého saténu, prošívané světlými nitěmi, s překrásnými ornamenty. Myslím, že jsem je na sobě už jednou měla. 

Šaty jsou jedna z věcí, které mě těší. Když mi to sluší, hned se cítím o něco lépe. Jednou mi však jedna pradlena vyčetla, že peníze za jedny mé šaty by uživily celou její šestičlenou rodinu na půl roku a že se stejně platí z daní prostých lidí. Od té doby nad tím pořád musím přemýšlet a dobrý pocit z toho, že vypadám dobře, je rázem pryč. 

Posadím se před zrcadlo z tepaného zlata a začnu si pročesávat své plavé vlasy. Když hřeben nikde nedrhne, zasadím do nich čelenku. Povzbudivě se sama na sebe usměju. Musím se teď hodně přemáhat, abych se k rodičům chovala, jak nejlépe to svedu. Třeba se mi podaří je přemluvit, aby celou tuhle maškarádu zrušili. Uvidím.

Dojdu do jídelny, kde už sedí matka s otcem a vedou nějaký plytký rozhovor. Posadím se k nim a tiše jim s jemným úsměvem popřeju dobré ráno. Zaposlouchám se do dialogu a zjistím, že mluví o nějaké šlechtičně z nedalekého království. Řeší, že nějak přibrala a určitě čeká se svým chotěm potomka. Já si osobně myslím, že začala pouze jíst jako smyslů zbavená, což jsem viděla už na hostině, která se konala před půl rokem, ale nahlas to neřeknu. 

Když si oba mí rodiče sdělí svůj názor, obrátí svoji pozornost na mě. Už si připravuji nějakou diplomatickou odpověď, že za pár měsíců se nám třeba přirůstkem do rodiny přijede pochlubit, ale naneštěstí začnou mluvit o něčem jiném. 

"Včera večer jsem nechal rozeslat všechny pozvánky, Sofie, takže by je všichni měli obdržet už dnes ráno," oznámí mi otec.

Vím přesně, co je to za pozvánky a jestli se domníval, že mi tím udělá radost, tak se vážně spletl. Zdvořile se usměju a nic neříkám. Bude těžké je přemluvit k tomu, aby to zrušili, když už všechno potřebné zařídili. 

Máma nakrčí čelo: "Proč nic neříkáš? Nejsi snad ráda? Bude to vzrušující, když o tebe budou muži bojovat! Získáš toho nejlepšího ze všech." Její nadšení nesdílím, stejně jako názor, že nejlepším je ten, co umí nejlíp bojovat.

"Spíš on získá mě..." odpovím nakonec. Bylo to možná trochu drzé, ale teď, když je všechno rozeslané, nemá už cenu být milá. 

Tátu to očividně pobaví. Se smíchem prohlásí: "Ta holka má sebevědomí, tak se mi to líbí!"

Máma nad tím jen nesouhlasně zavrtí hlavou. Má dojezeno, tak se odebere někam pryč do svých komnat.

Já si konečně naberu jídlo na talíř. Na stole je toho na výběr spousta, od čerstvého ovoce, přes krupavý chléb až po různé mléčné výrobky. Jsem na takový výběr zvyklá, tak mě nijak nevyvede z míry. Vezmu si kousek tvarohovo-povidlového koláče a k tomu trs hroznů. S otcem posnídáme v tichosti. 

Po jídle za mnou přijde Johana, další komorná, aby mi pověděla, že se  mám co nejdřív objevit ve východním křídle, protože mě budou muset před příjezdem toho malíře krásně obléct, učesat a upravit. Přikývnu. Ještě chvíli sedím a čekám, než otec dojí. Usměje se na mě, řekne, že mi to na tom obraze bude moc slušet a odejde. 

Když odcházím já, vidím, jak se služebnictvo hladově usmívá na tu spoustu věcí, která na stole zůstala ležet. Vím, že se hned potom, co zavřu dveře, přihrnou ke stolu a málem se poperou, aby toho ukořistili co nejvíc. Někteří dokonce nosí něco i domů svým dětem. Jsem ráda, že to dělají, aspoň nic nepřijde na zmar a navíc si to za tu práci zaslouží. 

S nechutí dojdu do východního křídla, kde už na mě čeká Johana, Valérie a tři další komorné, aby mě zkrášlily. Vejdeme do šatny, kde je spousta nádherných šatů a šperků a ony mi jedna za druhou ukazují kousky, které by mi podle nich mohly slušet. 

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem si vybrala rychle. Ale nebyla to moje chyba. Pokaždé, když jsem řekla, že se mi některé líbí, hned mi řekly, že nejsou dost dobré. Nakonec si vyberu tmavě hnědé, se zlatým lemováním, o kterých Valérie řekla, že mi krásně podtrhují oči. Asi v tom nebylo nic víc, ale hřálo mě, když to řekla. 

Potom se posadím za stolek před zrcadlo a ony mě začnou česat. Pomocí kovové tyčky, kterou nahřály nad hrncem horké vody mi vytvoří ve vlasech prstýnky, šikovně je posepínají a doplní účes perličkovou čelenkou. Dívám se na to, jak mě zkrášlují a musím říct, že se mi to líbí. Když mi ještě malinko přepudrují tvář, přižene se do místnosti má matka a začne vyvádět, že už vidí z okna přijíždět malířův kočár. 

"Nebojte se, vaše výsosti, už jsme hotové," uklidní ji Johana. 

Všech pět komorných a moje matka si mě ze všech stran prohlédnou. Když máma řekne, že mi to sluší, všechny si slyšitelně oddechnou. Potom vstanu, usměju se na všechny a poděkuju jim. 

S matkou se přesuneme do uvítací haly, kam zrovna přijde otec s malířem. Jednou už tu byl, maloval mě, když mi bylo deset let. Už to tu zná a tak ho nemusíme provádět, což je jenom dobře. Musela bych se tvářit mile, neustále mu něco ukazovat a tvářit se, že jsem ráda, že tu je. Přestože vím, že na ten jeho obraz budou koukat všichni vladaři z cizích zemí, aby se rozhodli, zda-li jim stojím za pozornost. Budu jako plakát na divadelní představení. Podle plakátu si přece každý vybírá, jestli do divadla půjde, nebo ne. Možná, že kdyby se mu obraz nepovedl, nikdo by se o mě neucházel, napadne mě. Ale stejně vím, že nižší šlechta přijde tak jako tak, zkrátka z povinnosti.