Turnaj

-8-

Berta

Je to tady. Dnes to celé začne.

Jakmile se probudím, moje tendence otočit se na druhý bok musí jít stranou. Dnes si nemůžu dovolit vyspávat. Mám dostavit na hrad a Hubertovým jménem se ucházet o ruku princezny. Nejsem si jistá, jestli dnes budeme přímo nějak prokazovat svoje dovednosti, nebo se jen přihlásíme. Popravdě se mi do žádných úkolů moc nechce, i když jsem trénovala, bojím se, že to pokazím. Na druhou stranu, pokud se dnes nebude soutěžit, bude divné, že na sobě budu mít celou dobu brnění. A hlavně helmu. 

Možná by bylo lepší, kdyby na ten první den přišel Hubert sám, jenže on už se domluvil s Veronikou, že za ní půjde. Nemůžu po něm chtít, aby to zrušil. Nějak to vyřeším. 

Vyhrabu se z vyhřátého pelechu a ještě v noční košili sejdu na snídani. Na stole už leží spousta jídla a Ondřej nosí na stůl další, které mu Anežka energicky podává. Koukám na to všechno jako na zjevení. Co se děje? Obyčejně tu na nás čeká pecen chleba, trocha másla a někdy i pár vajíček, ale tohle? Jsou tu i koláče a nějaké uzeniny. 

Marně se snažím v mysli dopátrat, kdo má dnes narozeniny, ale jsem si téměř jistá, že nikdo. 

Nakonec se rozhodnu prostě zeptat. "Co se děje, že máme dnes takové posvícení?"

Anežka mi věnuje významný pohled a potom mě poučí: "To je přece pro Bertíka, dnes ho čeká první den toho turnaje! Musí se na tu událost posilnit!" Potom ještě dodá: "A ne že mu to všechno sníš! Musíš počkat, než se nají on, něco na tebe snad zbyde."

To snad nemyslí vážně, Hubertek se potřebuje posilnit. To byl hodně nepovedený vtip. Jeho tak něco čeká. Můj zženštělý zbabělý bratříček se do růžova vyspinká, dosyta napapá a půjde za svojí uťáplou snoubenkou, zatímco já budu skoro o hladu bojovat na hradě a nikdo mi ani nebude držet palce. Je to k vzteku.

Sedím u stolu a vztekle si šoulám z jednoho krajíce, který mi byl milosrdně darován, kuličky. Cvrnkám s nimi po stole a pár mi jich upadne na zem, ale neobtěžuju se je zvedat. Už tak mám náladu na bodě mrazu. Jako by nestačilo, že budu mít problémy kvůli helmě a dalším věcem, ještě mi den musí znepříjemňovat přehlížení kuchařky a vyzdvihování Hubertovy úžasnosti. I kdyby se toho turnaje zúčastnil, copak by to byla taková zásluha? Všichni víme, že by neměl šanci uspět. 

Přestanu se tím zabývat, prostě popadnu dva tvarohové koláče, když se nikdo nedívá. Strčím si je pod košili a uteču do svého pokoje. Vytáhnu svůj úlovek a než se do něj zakousnu, chvíli se kochám tím, jak je náplň krásně rozprostřená pěkně uprostřed a nikde není tenčí nebo tlustší vrstva. Už jako malá jsem měla tvarohové ze všech nejraději. 

Nehltám, vychutnávám si je, ale než se naděju, mám prázdné ruce. Pro další si jít netroufám a tak se mezitím převleču do nějakého slušnějšího oblečení. Ne že by to mělo cenu, když za chvíli budu oděná v těžkém brnění, ale nemůžu předstírat, že jdu ven jen v noční košilce. 

Navleču na sebe zelené jezdecké kalhoty a obyčejnou plátěnou košili. K tomu vysoké černé boty a vlasy si stáhnu do culíku. Vyjdu ze dveří a chystám se oznámit, že jedu na vyjížďku, ale srazím se na chodbě s bratrem. 

"Berto? Ty už jdeš?" podívá se na mě překvapeně. 

Ušklíbnu se. "Jak vidím, kdyby ses měl účastnit ty, celý bys to zaspal..."

"To teda ne!" hájí se. "Mimochodem, to tam jdeš takhle?"

"Jasně že nejdu, budu mít brnění, to dá rozum," poučím ho, "kdyby ses účastnil ty, očividně by ses nechal probodnout prvním kopím, co by se o tebe otřelo..." Neodpustím si další rýpnutí. Asi za to tak úplně nemůže, ale mám právo na něj být dnes naštvaná. 

"Víš, že dnes se bojovat nebude, že jo?" ujistí se. Jako bych to snad nevěděla sama... Moment, co? Nebude? Je si tím jistý? Už jsem nad tím uvažovala.

"No... jasně, že vím..." snažím se to zamluvit, abych nevypadala úplně nemožně. Kdo jde na rytířské klání bez toho, aby zjistil, co se tam bude dít? Takhle by určitě chtěli, abych si tu helmu sundala a všechno by to bylo v háji. 

Počkat, ono to tak i bude. Musela bych se ostříhat a svých milovaných vlasů bych se nevzdala. Jízda na koni bez vlajících vlasů je jako noc bez měsíce a hvězd. Navíc je to moje chlouba, bez nich bych to nebyla já. "Co budu sakra dělat?" ujede mi to před bratrem. 

"Budu hádat... vlasy?"

Přikývnu. 

Nahodí pyšný úsměv a mrkne na mě. Odkdy tohle dělá? Pak ale vytáhne z kapsy jakýsi čepec a já mám chuť mu radostí skočit do náručí. Nasadím si ho na hlavu a culík strčím pod něj. "Jak vypadám?" zeptám se. 

"Jako batole s hrncem na hlavě," zasměje se. Přistoupí ke mně a upraví mi to. Prý se to nosí na stranu a taky bude vypadat líp, když si nechám vystrčený pramen vlasů. 

Dojdu k zrcadlu a musím uznat, že má pravdu. Teď vypadám opravdu poměrně mužně. Ne jako zrovna urostlý kus chlapa, ale minimálně jako mladý kluk. Moje poměrně ostré rysy snad nenechají nikoho na pochybách o mém pohlaví. 

Ještě Hubertovi poděkuju a raději se vydám do stájí. Radši tam budu zbytečně brzo, než pozdě. Hned, jak uvidím Zikmunda, zavolám na něj. Potom si uvědomím jednu docela zásadní věc. 

Můj hlas nezní ani trochu mužsky. Není sice pištivý ani příliš medový, jemná nakřáplost je v něm slyšitelná, ale tohle prostě nestačí. Zkusím na něj zavolat znova a vyloudit přitom pořádný hluboký chraplák. 

Ne, moc přehrávám, tak moc hluboce nemluví žádní chlapi. 

Přece tohle všechno neztroskotá zrovna na hlase! Vyhoupnu se do sedla a mluvím na Zikmunda. Plynule mu vyprávím jaké je počasí, kde kvetou stromy, kde opravili cestu a co povídala Anežka. V průběhu hovoru už se mi docela povede vychytat tón a tak mluvím a mluvím, abych si na něj pořádně navykla. 

Než dojedu do oblasti, kde se to hemží lidmi, už to zní opravdu dobře. 

Sesednu z koně a převedu ho přes náměstí. Hrad je až za ním, přesně na druhém konci našeho království, než se nachází naše sídlo.

 Někteří lidé mi uhýbají a jiní jen bezohledně stojí a čekají, než je obejdu. Jeden obchodník mi dokonce vynadá: "Neumíš to obejít, holomku?" Poté, co jsem s omluvnými slovy prošla, ještě bručel, že takovýho línýho a drzýho floutka hned tak nevidí a následně si protiřečil, když tvrdil, že všichni dnešní kluci jsou stejně nevychovaní.

Paradoxně mě to potěšilo. Znamenalo to, že doopravdy vypadám jako kluk. A to bylo moc dobře. Na královském dvoře nikdo nic nepozná. 

Konečně tam dojedu a vidím, že jsem nic nepodcenila, když jsem přijela s chvilkovým předstihem. Je tu spousta lidí a vsadím se, že většina z nich jsou právě uchazeči o Sofiinu ruku. Zatím jich tu čeká zhruba patnáct, spolu s panoši těch bohatších. 

Nikdo nic neříká, ale ti, co si mého příjezdu všimli, na mě zírají. Je vidět, že v hlavě poměřují, jaké mám šance a jaké je mají oni. 

Nejspíš v jejich očích nevypadám zrovna nadějně, ale třeba je všechny překvapím. Třeba překvapím i sebe. Potom tu myšlenku zavrhnu. Já tu přece nejsem od toho, abych někoho překvapovala. Nejde mi o výhru, protože tu dostat nesmím. Tak proč mi na tom turnaji tolik záleží?