Turnaj

-13-

Hubert

Konečně jsem byl zase s ní. Každé naše setkání je jako nezávislé dění mimo náš vesmír a časoprostor. Vždy to uteče tak hrozně rychle, oproti trávení času jakýmkoliv jiným způsobem. Dnes jsme se setkali zase v naší uličce.

Přišel jsem pozdě. Vážně se snažím nechodit pozdě, už tak nemáme času moc a mohla by se zlobit. Ale dneska to jinak nešlo, kdybych Bertě nepomohl, celé by to pokazila. Je mazaná a vypočítavá, jenže dnes ráno se mi zdála spíš natvrdlá. Chtěla tam jet v brnění. Naštěstí věří mému přirozenému intelektu a tak se mi povedlo jí to vymluvit. Vzala si čapku, vznešený šat a vypadala opravdu poměrně mužsky. Nebo spíš chlapecky. Ale to stačilo. Trochu jsem se obával, že Verunka bude naštvaná, že jsem se zpozdil více než o půl hodiny.

Jedna z výčtu věcí, co na ní mám opravdu rád, je, že se nikdy nezlobí. Jako by to ani neuměla. Co je to být naštvaná? Co znamená urazit se? Ona je tak bez poskvrnky, nemá jedinou chybu. Všechny špatné lidské vlastnosti, kterých ostatní dostali do vínku nemálo, jí jsou cizí.

A nejlepší na tom všem je, že je moje. Jenom moje. S nikým se o ni nedělím a sobecky si ji nechávám pro sebe.

Dnes je ale nějaká tichá. Obvykle se směje historkám, které jí vyprávím, ať jsou sebevíc hloupé. Tentokrát to však působí, jako by byla v myšlenkách někde daleko a ani neposlouchala.

Zeptám se, jestli se něco stalo. Odpoví, že ne, ale stejně se nerozmluví.

"Máš chuť udělat něco bláznivého?" zeptám se po chvíli.

Nerozmýšlí se dlouho a přikývne.

Chytím ji za ruku a vyrazíme. Tam, kam ji chci vzít, ještě nikdy nebyla, to se vsadím. O tomhle jezeru totiž ví jen  hrstka lidí a z těch, co nežijí poblíž už vůbec nikdo. Jako malí jsme se sem chodili koupat s Bertou. Vždycky jsme po sobě cákali a topili se navzájem. Sestra chtěla neustále závodit, ale to mě nikdy nebavilo, protože pokaždé vyhrála. Tvrdila, že kdybych s ní závodil, zlepšoval bych se a že jsem horší jen proto, že jsem líný. Možná jsem a možná nejsem, na tom už stejně nezáleží. Ona na tohle místo pravděpodobně dávno zapomněla.

"Kam jdeme?" zeptala se Verunka, když si všimla, že jdeme směrem k mému domovu.

"Uvidíš, nech se překvapit," usmál jsem se.

Dlouho jsem tam nebyl a trochu se bojím, že už to tam nebude tak krásné, jako tehdy. Na druhou stranu, ona to nemá s čím porovnat, takže se jí tam určitě líbit bude.

"My jdeme k tobě?" divila se.

"Ne, ale půjdeme okolo..."

"Tak už mi to přece řekni, já jsem nedočkavá!" zaměje se.

Jen zavrtím hlavou. Vlastně ani nemám žádný plán, co tam budeme dělat. Prostě jsem měl chuť vypadnout z té uličky. Ve městě nás může kdokoliv vidět a tam je to ošklivé. Tady budeme mít soukromí dostatek.

Dojdeme až na místo. "Páni, to je krása!" vydechne.

Popravdě, ani jsem nečekal, že to tu bude tak malebné. Voda je průzračná, větve staré vrby dnes visí až těsně nad hladinou a modrá obloha se v ní odráží jako v zrcadle. Slunce svítí na zeleň okolo a ta působí tak čerstvě a svěže, že přímo vybízí k beztrestnému válení se.

Vysleču si košili, zuju si boty a sundám si kalhoty, až zůstanu jen ve spodním prádle a skočím do vody. Veronika se jen směje. "Pojď za mnou!" zavolám na ni.

"Nepůjdu!" se smíchem odpověděla. No, řekla si o to sama. Já jí dal čas na vysvlečení... to že ho nevyužila už není moje chyba.

Vylezl jsem z vody a než stihla protestovat, už byla ve vodě taky. "Huberte, co to děláš?" snažila se znít naštvaně, ale nešlo jí to. Bylo vidět, že si to užívá. Několikrát se mě snažila potopit, ale pokaždé skončila pod vodou sama. Dlouho jsme takhle dělali hlouposti, než jsme vylezli na sucho. Vypadala, že se bavila a já taky.

"Co mám teď dělat? Mám mokré šaty..." postěžovala si.

"Tak je nech uschnout," doporučil jsem jí.

"To bych si je musela vyslíct..."

"A proč to neudeláš?" popíchnu ji.

Začervená se, ale nakonec to opravdu udělá a rozloží své šatstvo na slunce na trávu. Zůstane přede mnou jen v průhledném bílém nátělníku.

Je tak krásná. Mokrá košilka obepíná ta správná místa a já z ní nemůžu spustit zrak.

"Proč se tak zvláštně díváš?" zeptá se.

Přijdu blíž. Políbím ji. Ona to opětuje a mezi polibky pošeptám: "Protože jsi nádherná."

Lehneme si k sobě na zem a ona tam leží na té měkké a voňavé trávě v tom bílém nátělníku a najednou je to silnější než já. Už to nezastavím, prostě se to stane.