Turnaj

-7-

Hubert

Dopíšu poslední slovo a vítězoslavně si s úlevou oddechnu. Jsem zvědavý, jaký plán moje sestra vlastně vymyslela a jestli ta dřina stojí za to. Už začíná být šero, strávil jsem nad tím půlku dne a šíleně mě bolí ruka. A z mého břicha už se ozývá kručení.

Srovnám všechny papíry na stole, umyju pero a zašroubuju lahvičku s inkoustem. Vezmu ta lejstra a donesu je do otcova pokoje. Není uvnitř, tak to prostě položím na stůl a odejdu. Určitě to najde, až sem přijde.

Sejdu do kuchyně, abych našel něco k snědku, protože můj žaludek už žadoní o pozornost. Naše kuchařka Anežka tam nikde není a po jejím pomocníku Ondřeji se taky slehla zem. Ano, jak jinak, když mám hlad... Podívám se do spíže, jestli tam není aspoň nějaké pečivo. Otevřu malá dvířka, sehnu se a vidím tam poslední oschlou houstičku, jinak samá vajíčka, mouka a další věci, co neumím nijak zužitkovat.

Už se chystám tu housku vzít a zaplnit svůj žaludek, když v tom se mi pod rozkročenýma nohama prosmýkne ruka. Leknu se a zakřičím.

Otočím se a pohled mi spočine na chichotajícím se pihatém obličeji, který je tak nápadně podobný mému vlastnímu. "Berto!" osočím se na ni.

"Děje se něco?" nevinně se zeptá, v ruce držíc ten kus pečiva.

Spálím ji pohledem. Právě mi vzala poslední naději na to, že dostanu něco do žaludku ještě před večeří. "Tu housku jsem si chtěl vzít já!"

"No, ale mám ji já. Vzala jsem ji první," bezstarostně mi to vysvětlí, jako když se malému dítěti snažíte vštěpit základy slušnosti a spravedlnosti. Někdy mě vytáčí do nepříčetnosti, a to jsem jinak v jádru opravdu klidný člověk.

"Berto prosím..." žadoním. Je mi hanba, že se k tomu musím snižovat.

Nekompromisně zavrtí hlavou. "A proč si nevezmeš něco jinýho?"

"Nic tam není!" pohodím bezmocně rukama směrem k té skříňce.

Ona nasadí výraz, jako by se ptala, jestli jsem vůbec svéprávný, ukáže do spíže na všechny ty ingredience, ze kterých se dá připravit spousta jídla. Ha, ha, ha. Jak vtipné. Jako bych snad uměl vařit.

"Tak si něco z toho připrav sama, když jsi taková zdatná kuchařka..." navrhnu jí a v břiše mi hrozivě zakručí. Berta to uslyší, chvilku se mi zdá, že se třeba smiluje a tu housku mi nechá, ale to jsem zapomněl, s kým mám tu čest.

"Ale víš, co by sis dát mohl?" zahrála najednou na úplně jinou notu. Zněla upřímně.

"No?"

"Někdo," dá na to slovo obzvláštní důraz, "ti totiž něco přinesl!" Zachichotá se. Nechápavě pozvednu jedno obočí. Kdo by mi tak asi něco nosil?

Někam odběhne a něž se stihnu na něco zeptat, už je zpátky s košíkem a třemi vajíčky. Jsem ještě zmatenější, než předtím. Anežka přece pravidelně kupuje vajíčka na trhu a zrovna teď jich máme dost. O co tady jde?

"No přece tvoje Verunka!" uculila se.

Verunka? Co to plácá? Ona přece ví, že vajíčka nepotřebujeme. Když na sestru jen nechápavě koukám, pobaveně se zasměje a přikývne na znamení, že to myslí vážně. Podá mi košík a už to vypadá, že uteče, ale já ji stihnu chytit za zápěstí. Vážně mě zajímá, co se stalo...

"Co je? Pusť mě, Huberte!" vzteká se. Je silnější, ale já měl vždycky pevný stisk.

"Chci, abys mi to vysvětlila," přikážu jí autoritativním tónem. Hraju si tady na něco, co nejsem. Jsem sám sobě pro smích, ale Berta se mi tentokrát nevysměje.

Posadí se na rozpraskanou a vrzavou dřevěnou židličku, patřící Anežce, která je v kuchyni proto, že naše kuchařka už není nejmladší a když něco peče, uvítá, že si může sednout. Začne mi to vysvětlovat. "Sama jsem to nechápala, prostě jsem se vracela z vyjížďky a u dveří stála ona. Zeptala jsem se, co tam dělá a ona mlčela jako zařezaná. Po chvíli prohlásila, že mě jde navštívit."

"Tebe?" nerozuměl jsem tomu.

"To byla jen výmluva, i když ne zrovna povedená..." vysvětlí sestra výsměšným tónem. Vypadalo to, že si tohle drobné Veroničino zklamání přímo užívá. Jako by mi chtěla vmést do tváře, že jsem si vybral špatně.

"Jasně... ale nějak nechápu, proč tohle říkala tobě, když bylo jasné, že na něco takového bys jí neskočila. Ví, že ji nesnášíš."

Ohradí se: "Nikdy jsem neřekla, že ji nesnáším!" Když na to nic neřeknu, tak dodá: "No dobře, tak ji možná nemám zrovna ráda..."

To ani nemusela říkat, všiml jsem si toho a mrzí to i Verunku, protože jí nic neudělala. Než se stihnu zeptat, proč to tak je, hned se rozpovídá. "Vlastně ta výmluva byla docela dobrá. Ona totiž nemohla tušit, že jsem to já, a kdyby to říkala někomu cizímu, tak by na to určitě skočil. Měla jsem totiž brnění."

"A proč tu vlastně byla doopravdy?" Nějak se mi nezdá, že by mi prostě chtěla donést pár vajíček... Jsem ale mile překvapený tím, že Berta přiznala, jak to s tou výmluvou bylo. Ať už je proti ní vysazená z jakéhokoliv důvodu, má v sobě aspoň trochu pravdomluvnosti. Třeba spolu jednoho dne začnou vycházet.

"Přiznám se, že jsem nevěděla, že jsou na tom s matkou tak špatně. Když zjistila, že jsem to já, připadalo mi, že neměla daleko k omdlení. Zeptala jsem se jí, jestli je všechno v pořádku a netrvalo mi dlouho zní všechno dostat. Potřebovala koupit mouku, ale neměla peníze, tak se musela vydat na trh s vajíčky, ale bylo jí jasné, že je nikdo za mouku nevymění, tak tě chtěla o nějakou poprosit. Mimochodem, svěřila se mi i s těmi zásnubami! Víš, jak jsem si užívala, když si myslela, že o ničem netuším?"

"A proč jsi mi neřekla, že je tady? Doufám, že jsi jí tu mouku dala..." naštval jsem se. Ona to z ní sprostě vytáhla, mezitím, co se tu moje nejdražší trápila...

"Jasně, že jo!" ohradila se, "Nejsem taková bezcitná mrcha, za jakou mě máš, Huberte... A neřekla jsem ti to, protože jsi měl práci. Nechtěla jsem tě přece rozptylovat. Navíc jsem si s budoucí švagrovou docela příjemně popovídala..."

Trochu mě vyděsil tón jejího hlasu, když říkala slovo popovídala, ale nechci si s tím lámat hlavu. Vypadá to, že je to na dobré cestě. Jen jsem zase začal být nervózní kvůli té naší dohodě, protože já svoji část splnil a stále jsem nevěděl nic o jejím plánu. "Hele, a nechceš mi třeba říct něco víc o tom, jak to vlastně bude s tím turnajem?" zavedu na to řeč.

"Uvidíš..." šibalsky mrkla. Mezitím už jsem ta vajíčka strkal v hrnci s vodou na kamna a říkal si, že tak těžké to být nemůže.

"Ale notak, blíží se to a já o tom chci něco vědět. Protože je tu stále možnost, že ten plán nevyjde a nechci potom být zostuzený před celým královstvím," vysvětlím jí to trpělivě.

"Tak jo. Budu soutěžit pod tvým jménem. Prosté, co? Ale bude to fungovat, neboj se!" pokusí se mě uklidnit.

Ne, že bych byl tak natvrdlý, že bych něco takového neočekával, ale slyšet to takhle nahlas, zdá se mi to jako šílenství, které nemůže nikdy vyjít. Když si Berta všimne mého pochybovačného výrazu, ujistí mě, že to bude v pořádku a že se nemám bát, protože už jela trénovat, takže to nezkazí.

Popravdě, s jejím nasazením se toho nebojím ani trochu, spíš mi dělá obavy něco jiného. Mám strach, že je schopná vyhrát. Doufám, že ji všichni ti ostatní trénovaní rytíři, králové a šlechtici převálcují. Přesto ale cítím nutkání se ujistit. "Jen mi odpřísáhni jednu věc, Berto," kladu jí na srdce, "slib mi, že to nevyhraješ!"