Turnaj

-5-

Veronika

"Veroniko!" volá na mně moje matka.

Rychle seskočím z okenního parapetu, na kterém tak ráda vysedávám, ale jeden z dlouhých pramenů tmavě hnědých vlasů se zachytí za hřebík. S tlumeným zasténáním se ho pokusím vymotat a když se to povede, slezu po vratkém žebříku dolů do pokoje.

Všimne si, odkud jsem přišla a nesouhlasně zavrtí hlavou. "Zase jsi byla na půdě?"

Má vůbec cenu to zapírat? Jen přikývnu a sklopím hlavu, aby to vypadalo, že mě to mrzí. Kdybych tam netrávila tolik času, mohla bych se vyhnout zbytečným hádkám, ale je to moje oblíbené místo. Mám ráda ten výhled, to oprýskané bílé okno i soukromí, které mi půda poskytuje. Máma se po tom žebříku bojí nahoru, takže tam kromě mě nikdo nechodí.

Vlastně ne tak úplně nikdo. Dvakrát, když byla moje matka v práci, jsem tam potají vzala Huberta. Líbilo se mu tam stejně jako mně. Od jeho druhé návštěvy tam chodím ještě mnohem raději, než kdy předtím, protože mě s tím místem váže nejkrásnější vzpomínka mého života. Ale o tom jí říct samozřejmě nemůžu.

"Víš co? Já ti ten žebřík normálně odstavím!" hněvá se.

"Ale mami!" žadoním, "vždyť na tom, že tam chodím, nic špatného není."

Nesouhlasně se na mě podívá: "A až spadneš a zlámeš si kosti, kdo si tě vezme? Hm? Už takhle máš tak malé věno, že bude problém tě provdat, už tak nejsi zrovna žádoucí!"

Nejradši bych se bránila, protože provdat mě nebude rozhodně takový problém, jak si myslí, ale tím bych to prozradila a slíbila jsem Hubertovi, že počkám, až to svému otci řekne on. Tahle bezmoc a to, že se nemůžu obhájit, mi leze na nervy. Nic neříkám.

"Potřebuju, abys šla na trh a koupila mouku, ano?" podává mi košík a místo peněz tři vajíčka.

Nechápavě si to vezmu a než stihnu něco namítnout, nařídí mi, abych ta vajíčka prodala a za to koupila mouku.

Poslušně vyjdu z domku a vydám se směrem k tržišti. Uvědomuju si až moc dobře, že tam budu nejspíš muset být až do večera a budu ráda, když je vůbec někdo koupí. Slepice má doma každý druhý. Kdo asi tak potřebuje vejce? Jenže ona za to nemůže. Těžce pracuje pro toho vydřiducha Hobanzena za mizerné peníze a teď, ke konci měsíce, už prostě jednoduše nemá za co nakupovat. A vajíčka se nedají jíst pořád. Řeknu si, že tu mouku sehnat aspoň zkusím.

Potom mě ale napadne lepší nápad. Hubertova rodina na tom není špatně, určitě by mi trochu mouky dal, kdybych si o ni řekla. A máma by nic nezjistila. Taky by to byla záminka se s ním zase aspoň na chvíli vidět.

Nebydlí se sestrou a otcem zrovna nejblíž, ale řekla bych, že to pořád zabere méně času než smlouvání s obchodníky na tržnici.

Dojdu tedy na konec města, tam, kde mají bohatší obyvatelé svá sídla. To jejich je ale až o kus dál, skoro u lesa. Stojí tam docela osamocené, trvá dobrých patnáct minut, než tam po ušlapané cestě mezi neudržovanou planou trávou rychlou chůzí dojdu.

Když stojím u dveří a chystám se zaklepat, uslyším dusot přibíhajícího koně kus za mnou. Hrozně se leknu, protože to nečekám a když se otočím, vidím, že na koni sedí nějaká postava v brnění. To mě vyděsí ještě víc. Proč sem jede nějaký rytíř? Musí být zdaleka, když si oblékl brnění. Kdyby byl z našeho království, nestála by mu ta krátká cesta za to.

Nevím, jak se mám zachovat. Mám pozdravit? Vždyť ani nevím, kdo to je a on mě nezná. Jenže on je určitě očekávaná návštěva, narozdíl ode mě. Měla bych ho nechat, aby vešel první. Ale jak to mám naznačit? Budu muset něco říct, to je jasné.

Ukáže se, že nic říkat nemusím, protože ten rytíř mě z nějakého nepochopitelného důvodu poznal. "Ale, koho to vidím? Jsi to ty, Veroniko?" řekne až nepřirozeně hlubokým hlasem.

Hlava mi pracuje na plné obrátky. Kdo by to mohl být? Bojím se, že by se mohlo jednat o některého z těch mužů, kteří mě chtěli před pár lety unést z hostince, kde jsem si přivydělávala. Pochybuju, že mi odpustili, jakou lstí jsem jim vyklouzla.

"Co tady vlastně hledáš?" zeptá se ten muž, protože si moje mlčení vyloží kladně.

Co mám říct? Nemůžu přiznat, že jdu za Hubertem, ať je to kdokoliv. Ještě by z toho mohl mít problémy. A rozneslo by se to. Něco ale říct musím. Kruci... Začínám panikařit. Co teď? Co kdybych prostě utekla? On je ale na koni, kdyby chtěl, bez problému by mě dohnal. Já vůbec nevím, co mám dělat.

Začínají se mi potit ruce. Tohle nesnáším. Kdybych ho hned odpálkovala, něčím jako do toho ti nic není, tak bych udělala líp. Ale teď už je na to pozdě, měla jsem to udělat, když se mě zeptal. Co kdybych si vymyslela, že jim třeba nesu vajíčka? Nebo že jim pravidelně chodím obhospodařovat slepice? Ne, tak hloupý, aby na to skočil, určitě není. Co kdybych dělala, že jsem přišla o hlas?

Ne, ne, ne a ještě jednou ne. Prostě nic z toho, co mě ve stresu napadá, není ani trochu dobrý nápad.

V tom si vzpomenu na nejlepší výmluvu, co by se dala použít. Hubert má přece sestru. Dřív jsme byly poměrně dobré kamarádky. Pak se se mnou z nějakého mně neznámého důvodu přestala bavit, i když jsem jí nic neudělala, což mě docela mrzelo, protože moc kamarádek nemám. To ten podivný muž ale neví. "Já jdu navštívit kamarádku, Bertu," odpovím nakonec a jsem pyšná, že mě něco takového napadlo. Touhle odpovědí nic zkazit nemůžu.

"Ale, vážně?" zasměje se ten rytíř. Jeho hlas je při smíchu mnohem vyšší, ne tak nepřirozený. Nechápu však, čím jsem ho pobavila.

"No, ano..." nejistě odpovím.

Pak se stane něco, co mi vezme všechna slova. Ten rytíř si sundá přilbici.

A je to někdo, koho bych čekala snad ze všech lidí nejméně.

Berta.

Je jí teď určitě úplně jasné, že si vymýšlím. Moc dobře ví, že za ní bych nepřišla. Mohla bych se to pokusit vysvětlit, nějak chytře zalhat, ale v hlavě mám prázdno. Určitě jí hned docvakne, že jsem si začala s jejím bratrem. A on nechtěl, aby se to dozvěděla.

Říkal, že je vychytralá a začala by ho vydírat, nebo by to otci rovnou řekla. Tvrdil mi, že před ní to musíme udržet v tajnosti. A teď jsem krok od toho, aby jí to celé došlo.