Turnaj

-12-

Sofie

Jak je možné, že jedna krátká chvíle, jedno bezvýznamné rozhodnutí, dokáže člověku převrátit život vzhůru nohama? Stačilo na chvíli opustit svou komfortní zónu a udělat to, po čem jsem celou věčnost toužila. Vyrazila jsem do města.

Jakkoliv se to může někomu zdát směšné, pro mě to byl neskutečný krok vpřed. Vždycky jsem si přála jít na tržiště a procházet se tam, jako měšťanka. Hodit starosti za hlavu a být na chvíli někým jiným. 

Někým jiným. Kýmkoliv, kromě sebe. Je osvobozující, nebýt sama sebou. A přitom se mi zdá, že v tu chvíli jsem sama sebou teprve být začala. 

Směla jsem zapomenout na všechno. Na etiketu i na dobré vychování. Kdybych chtěla, mohla bych v ulicích tančit jako lesní víla a nepřišla by žádná vychovatelka, aby mě zase srovnala. A ten pocit volnosti, ten nepředčí nic na světě. Všechna veselost, radost a štěstí, které jsem pohřbila hluboko ve svém nitru, se samovolně prodraly na povrch. Skoro jsem se divila, že si toho nikdo nevšiml, bylo to jako tryskající proud. Celá jsem se nořila do euforie, kterou jsem nezažila, kam sahá moje paměť. 

Na všechny a na všechno jsem se usmívala. Koupila jsem si náramek, který nebyl ze zlata, stříbra ani drahých kamenů. Byl z drátků a barevných dřevěných korálků. Nikdy jsem na sobě neměla nic, co by se mi tak moc líbilo. Zaplatila jsem za něj obchodnici dvojnásobek ceny, ale tentokrát to nebylo proto, abych ukázala své bohatství, jako mě to učili rodiče. Chtěla jsem té ženě jen udělat radost. A když jsem viděla její úsměv, viděla jsem, že to stálo za to. 

Mávala jsem jí rukou, na jejímž zápěstí se ten náramek vyjímal a vůbec jsem si nevšímala okolí.  A v tom jsem vrazila do nějakého chlapce, který pak mojí vinou shodil celý regál s jablky. Strašně jsem se lekla a nevěděla, co mám dělat.

Když se potom ukázalo, že to byl jeden z uchazečů o mou ruku, zdálo se mi, že by ani můj osud nemusel být tak chmurný, jak jsem se celý život obávala. 

Musel to být jeden z těch, které jsem si zařadila do pomyslné kategorie těch, co by nemuseli být tak špatní, jako ostatní. 

Už od pohledu byl jiný, než všichni muži, které jsem kdy potkala. Nepůsobil sobecky ani majetnicky. Neměl potřebu ukazovat, že má navrch. Nezdál se jako někdo, kdo by chtěl dokázat světu, že si dokáže podmanit všechno a všechny. Na druhou stranu nepůsobil ani jako žádný zbabělec a usmrkánek, co by se všeho bál a před každou překážkou couval. Nepřipadal mi jako někdo, kdo hledí na lidi jako na trofeje. Byl milý, vlídný a krásně se usmíval a když jsem si ho představila na trůně, něco mi říkalo, že by to byl dobrý a spravedlivý král. 

Jak jsem z toho krátkého setkání mohla všechno tohle poznat? Nemohla. To si jen moje dobré rozpoložení, ta radost a volnost, pohrávaly s mou myslí. Ale přesto se mi zapsal do povědomí ten obraz, co jsem si o něm dokázala vytvořit. Zdálo se mi, že by mě jako svou družku nebral jako zdroj příjmů a občasného uspokojení, ale jako člověka, co má své vlastní city.

Ani nevím, jak se to stalo, ale ve svých myšlenkách jsem se k němu upnula jako ke zdroji naděje a přestala jsem si přát cokoliv jiného, než aby ten turnaj doopravdy vyhrál. Myslela jsem to naprosto upřímně, když jsem mu to přála. 

Celý zbytek dne jsem měla tak dobrou náladu, jako už dlouho ne, a vůbec se mi nechtělo jít domů. Chtěla jsem přespat na seně na nějakém statku. Nebo v zapadlé uličce na dece, kterou bych tu někde určitě sehnala, protože je tu prostě úplně všechno. Vlastně nechápu, proč si tolik věcí necháváme dovážet z dalekých koutů, když všechno, co potřebujeme, máme na dosah ruky.

Chtěla jsem přespat kdekoliv jinde, než ve svém draze zařízeném pokoji v dokonale načechraných peřinách, které mi budou tak bolestně připomínat, kým jsem se narodila.

Jenže se stmívá a už tak budu mít průšvih, že se vracím tak pozdě. Prostě musím dát tomuto nově objevenému světu zase na čas sbohem.

Loudám se cestou na zámek a přemýšlím o všem. Nemohl by být život princezny jiný? Lepší? Třeba nemusím být taková, jakou mě chtějí mít. To já jsem následnice trůnu, já bych měla rozhodovat o tom, co budu dělat. Jak budu trávit čas a s kým se budu stýkat. A teď už nemám důvod být poslušnou dcerou, když je turnaj zahájen. 

S vědomím, že se teď všechno mění vkročím bránou domů. Stráže u dveří na mě valí oči, ale nic neříkají. Až když se objevím ve dveřích a matka mě spatří, začne vyvádět přesně, jak jsem očekávala. 

"Jak si to představuješ? Nebudeš se vracet takhle pozdě. Tolik jsme se o tebe báli, víš, co všechno se mohlo stát?" křičí.

Jen pokrčím rameny a pokračuju do svých komnat. 

"Sofie?! Okamžitě se vrať a mluv se mnou!" zavolá rozhněvaně. "Tohle už se nikdy nebude opakovat, rozumíš mi?"

"Rozumím ti," odpovím klidně, "ale pokud jsem dost stará na vdavky, jsem taky dost stará na to, abych se řídila vlastním rozumem." S těmito slovy odkráčím a už se neohlédnu. 

Na mé tváři si pohrává úsměv a já se mu poddám. Dokázala jsem to. Dala jsem matce najevo, že už se nadále nebudu podřizovat jejím rozhodnutím. A je to ještě sladší, než jsem čekala.