Turnaj

-9-

Sofie

Už dlouho se mi nestalo, že by mě ovládla taková nechuť k vstávání, jako právě dnes. Přiznávám, nešla jsem spát zrovna brzo, ale jsem si téměř jistá, že za tím byl jiný důvod.

Valérie už nade mnou stojí dobrých deset minut a různými způsoby se mě snaží dostat na nohy. Nakonec zabere až to, když se otočí a prohlásí, že na to nemá nervy a klidně můžu v té posteli ležet tak dlouho, dokud pro mě nepřijde otec osobně a nedovlekne mě na zahájení turnaje v tomhle stavu.

Je to psychický nátlak a já mu musím chtě nechtě podlehnout. "Počkej, já už skoro vstávám!" zamumlám nakonec zoufale.

S vítězným úsměvem se otočí a zasměje se: "Tak vidíš, že to jde!"

"Pomůžeš mi se nachystat?" poprosím ji. Spousta měšťanů by si zřejmě řekla, že jsem jako malá, když se nejsem schopná sama ani upravit, ale oni neví, jaké jsou na můj vzhled u podobných příležitostí kladené nároky. Minimálně účes by mi zabral dvojnásobek času, než jí, a vypadal by mnohonásobně hůř.

"Jistě, jak si přejet-...přeješ, Sofie," zamaskuje přeřeknutí úsměvem a já se na ni nemůžu zlobit.

Za půl hodiny už stihnu projít jejíma šikovnýma rukama a po zhlédnutí se v zrcadle usoudím, že jsem skoro tak pěkná, jako na tom obraze, co visí snad úplně všude. Zajímalo by mě, kolik malířových učňů bylo potřeba k nakreslení tolika věrných kopií.

"Sluší ti to," pochválí mě Valérie, ale zdá se mi, že chválí spíš svoji práci. I tak jí poděkuju a následuju ji do jídelního sálu.

Jako obvykle je na stole spousta pochoutek, dnes dokonce přibylo nějaké exotické ovoce, které jsem viděla jen párkrát v životě a jehož název si už nepamatuju.

"Dobré ráno, Sofie," pozdraví mě matka, "jak jsi se dnes vyspala?"

"Dobře," zalžu, "a vy?"

S otcem mi oba sdělí, že se vyspali přímo báječně a že se nemůžou dočkat, až dnes uvidí všechny mé nápadníky. Přitakám, že já se na ně samozřejmě těším taky, i když na tom není ani za nehet pravdy. Jenže jsem usoudila, že na mě v tomhle ohledu vlastně vůbec nezáleží. To oni se těší na budoucího zeťe, to pro ně to bude úleva, že budou vědět, kdo převezme vládu nad naším královstvím. O moje city tu nejde, jde o zemi.

Stejně mi to přijde nespravedlivé. Ze všech obyvatel tohle potkalo zrovna mě a jsem to já, kdo se musí obětovat. A přesto si myslím, že by si to se mnou většina prostých vesničanů s radostí vyměnila.

Po snídani se všechno seběhlo jaksi rychle. Aniž bych si tu uvědomila, už stojím na terase nad nádvořím a shlížím dolů na všechny ty nešťastníky, z nichž jeden skončí po mém boku a ostatní mu to budou ještě závidět. Smutné. Kdyby tak věděl, že nebudu schopná mu dát kouska lásky.

Jde mužům vůbec o lásku? Nejde jim přece jen o bohatství a moc. Nebo ano? Nikdy jsem se v nich nevyznala.

Už je jich plné nádvoří, dobrých pětatřicet rytířů, králů a bohatých měšťanů. A všichni jsou tu kvůli jednomu cíli. Jsem to já.

Pozornosti mi teď však věnují poskrovnu, spíš poměřují své protivníky, aby zhodnotili, jaké jsou jejich šance.

Snažím se působit uvolněně, usmívám se a mlčky si je prohlížím. Je to poměrně různorodá skupina. Někteří jsou malí, jiní urostlí. Vidím vyžlata i tlouštíky. Zkrátka snad všechny tělesné typy mužů. Ráda bych si v duchu vybrala nějakého favorita, kterému bych mohla držet palce, ale nepřitahuje mě ani jeden.

Patnáctiminutová rezerva pro opozdilce vypršela a nastal čas, aby se každý uchazeč představil. Věděla jsem, že to bude zdlouhavé a nudné, ale nečekala jsem, že tak moc.

Po tělesné stránce byl každý uchazeč jiný, ale jejich jedinečnost vymizela hned ve chvíli, kdy se začali představovat. Drtivá většina se chovala úplně stejně. Vyzdvihovali všechny své nepočetné přednosti, chvástali se tím, jak jsou kurážní, silní a mají svoji strategii. Někteří přidali oplzlou lichotku směřovanou ke mně a jiní se pokusili být vtipní, přestože se jim to ani trochu nedařilo.

Abych však neházela všechny do jednoho pytle, našlo se i pár výjimek. Ti, o kterých jsem se zmiňovala, byli většinou chlápci ve středním věku se spoustou zkušeností a touhou vyhrát jmění a mladou ženu. Zbytek byli mladí namyšlení rytíři s dojmem, že zdědili všechnu moc světa. Šance, že vyhraje jeden z nich byla bohužel opravdu vysoká, zvlášť kvůli jejich početní převaze. A taky z toho důvodu, že na tom jejich chvástání zřejmě něco bude, spousta zkušeností a absence strachu jistě převálcuje slušné vychování, příjemné vystupování a lehkou stydlivost ze strany těch milejších.

Pouhých šest uchazečů z těch třiceti pěti jsem si dokázala představit po svém boku. Zbytek mě přímo odpuzoval.

Dva druhorození princové, jeden starý skromný dědoušek, mladý král ze sousedního království, jeden stydlivý rytíř a jeden poddaný. Ano, to byl krátký seznam přijatelných ženichů. Smutné, ale s ničím jiným jsem ani nepočítala.

Písař pečlivě zapíše každé jméno a přiřadí mu číslo, aby se potom snadno poznalo, kdo se utká s kým. Bude se to psát v jednotlivých kolech křídou na velkou tabuli.

Čeká se už jen na projev mého otce, který všem poděkuje za zúčastnění, popřeje jim spoustu štěstí a prohlásí něco jako Nechť vyhraje ten nejlepší!

Když to udělá, všichni začnou tleskat a po pozvání na příští den se začnou trousit pryč. Po chvíli je nádvoří prázdné a já se můžu odebrat do své komnaty.

Ne že bych tam měla co dělat... Raději bych šla třeba do města. Nebo kamkoliv jinam, jen ne zase trčet tady. Ale nejde to. Protože...

Proč by to vlastně nešlo? Mám svoje povinnosti? Svoji dnešní povinnost jsem splnila, první den turnaje jsem udělala, co bylo třeba a není důvod, proč by mě neměli pustit ven.

"Mami, tati, půjdu do města, dobře?" oznámím to oběma jako hotovou věc.

Máma se na mě podívá, jako kdybych spáchala trestný čin. "A co tam budeš dělat?" zeptá se podezřívavým tónem.

"Nemůžu se jen tak projít?"

"Můžeš, ale..."

"Ale co?" Nesnáším to její ale. Vždycky řekne ale, když mi nechce něco dovolit a nemá k tomu pádný důvod.

"Ale nic," vloží se do toho táta, "pustíme ji, když tolik chce. Nechceš, aby s tebou šla nějaká komorná, Sofie?"

"Ne, děkuji, půjdu sama," usměju se a vydám se ven z hradu mezi lidi. Nemusím se nijak připravovat, jsem upravená už teď.

Najednou jsem na sebe strašně pyšná. Já jsem si sama vyšla ven. Bez doprovodu. A nebylo to tak těžké, přemluvit k tomu rodiče. Vlastně to bylo snadné, stačilo to sebevědomě oznámit, šlo to jako po másle.

Moje chvilková pýcha se přetransformuje ve vztek. Proč jsem to neudělala už dávno? Pokaždé se k tomu odhodlávám tak dlouho a nakonec to se sklopenou hlavou vzdám.

Ale dnes ne. Jsem neohrožená princezna Sofie a posledních pár dní svobody prožiju naplno, ne zavřená v pokoji.