Turnaj

-4-

Berta

Jsem na sebe po právu pyšná. Můžu být hrdá na to, jak chytře jsem to celé vymyslela. Vlastně je to tak geniální řešení, že jsem po bratrovi měla chtít něco víc, než jenom přepsání spisů. Ale řekla bych, že na tom, co jsem po něm původně chtěla, nebude nakonec vůbec záležet. Až mě napadne nějaká protislužba na oplátku, prostě si o ni řeknu. Nebude mít na výběr. Vlastně bude, ale myslím, že je jeho volba předem jasná. Buď vyzradím jeho zásnuby s Veronikou a k tomu to, že se zúčastním turnaje za něj, nebo pro mě něco udělá. 

Páni, mám tak ráda, když mám navrch. Ty možnosti, co mi to do budoucna přináší! Už teď se vidím, jak následující rok nebudu muset ani chytnout na nějakou práci. Ne, to byla nadsázka. Možná. 

Každopádně si teď pojedu na vyjížďku trochu pročistit hlavu. U toho budu muset domyslet každý sebemenší detail mého plánu, protože jakákoliv trhlina by ho mohla okamžitě zhatit. 

Vstanu ze svého křesla, dojdu ke skříni a vyberu si nějaký vhodnější oděv. Ne, že bych snad neuměla jezdit v šatech, ale na turnaji budu mít taky kalhoty. Vlastně ne, budu ve zbroji. To není žádná velká překážka, ale i malé překážky jsou někdy pěkně nepříjemné. 

Třeba zrovna brnění. Jo, je dobře, že poskytuje ochranu při boji, ale například při lukostřelbě dost nepříjemně blokuje rameno. A dalším problémem bude helma. Tu bych si nejraději nebrala, mám ráda, když mi vlasy vlají, ale tentokrát ji budu muset mít už proto, aby nikdo nepoznal, že jsem dívka. Navíc v žádné helmě nevidíte tak dobře, jako bez ní. O zatěžování hlavy ani není třeba mluvit. 

Místo do skříně tedy zamířím po schodech dolů do sklepení, kde si vyberu vhodné brnění. Chci si všechno vyzkoušet dopředu, abych potom nebyla nepřipravená. A kdybych vybírala na rychlo, dost možná by mě to pak tlačilo a celý turnaj bych projela na plné čáře. Práce kvapná, málo platná. 

Je to směšné, já přece nepotřebuju být připravená. Nemusím ani trénovat, jsem dobrá i bez toho. Navíc nechci vyhrát. Přesněji řečeno: nemůžu vyhrát. Hubert by mě roztrhal, kdybych ji jeho jménem vyhrála, protože by si ji musel vzít. Já bych si ji samozřejmě vzít nemohla, to dá rozum. 

Konečně jsem připravená a tak dojdu do stáje. Tam už na mě netrpělivě vyčkává Zikmund, jako by snad věděl, že přijdu. Usmívá se, velké přední zuby má odhalené. Přijdu k němu a ovinu se mu okolo statného krku. Šťastně zaržá a střčí do mě velkou hlavou. Mrzí mě, že jsem mu něco nedonesla, třeba jablko. Je to hodný kůň, zasloužil by si ho, hlavně když bude brzy sloužit při turnaji. To bude teprve jízda. 

"Jsi připravený, Zikmunde?" zeptám se ho, když mu otevírám stáj. Připadá mi, že mi rozumí, protože okamžitě pochopí a začne pokyvovat hlavou. Nasednu na něj, trochu neohrabaně, protože jsem na sobě neměla brnění dobré dva roky, a potom už vyjíždím vstříc nedalekému lesu. 

Cestu skoro nevnímám. Musím si pořádně promyslet plán na turnaj. V mé hlavě to vypadá velmi jednoduše. Zkrátka budu bojovat místo Huberta a nikdo o tom nebude tušit. Nejlepší bude, pokud se o tom nedoví ani on sám, protože, upřímně? Je moc upjatý a ustrašený na to, aby na něco takového kývl. Jen bude muset v domluvený čas čekat na daném místě, aby se se mnou mohl nepozorovaně vyměnit. Když s ním bude někdo chtít probírat jeho pocity, bude lepší, když to bude on sám. A taky asi bude vypadat líp, když si sundá helmu. To jen tak pro jistotu, aby nikdo nepojal podezření. Rytíři, co si ani mimo boj nesundají přilbici jsou podezřelí vždycky. Za každých okolností. 

Jak tak jedu na Zikmundovi, o brnění mi cinkají větvičky, zdá se mi, že to všechno společně zvládneme levou zadní. Jsme sehraný tým. Dostala jsem ho, když mi bylo devět a od začátku jsem věděla, že jsme si souzení. Hned, když jsem uviděla tu plavou hřívu a bílou lysinu na hlavě. Bratr to tak se svojí Sissi nemá, z koní má odjakživa respekt a jí se bojí ze všech nejvíc. Nenašli si k sobě cestu. 

Zato si našel cestu k Veronice, což nevidím moc ráda. Nejde ani tak o to, že bych proti ní něco měla, i když bych samozřejmě nějaké mouchy našla a nebylo by jich málo. Vadí mi to, jak bratr ztrácí veškterou zodpovědnost a morální zásady, protože je jednoduše poblázněný. Já do toho možná nemám co mluvit, ve lžích a tajnostech se vyžívám snad ze všeho nejvíc, ale on takový nebyl a to jsem na něm měla nejradši. Ráda jsem ho popichovala, že je moc velký slušňáček, ale ta jeho oddanost k pravidlům se mi líbila. Někdy jsem si říkala, že bych měla být víc jako on. Čestnější a pravdomluvnější. 

Jenže teď? Zjistím, že je zasnoubený! Neporadil se o tom s otcem a co hůř, ani se mnou. Připadám si zrazená. A ještě ho v tom podporuju...

Jenže on si tu podporu prostě zaslouží. Jako moje věrné dvojče za mnou stál ve všech mých dětských lžích. Třeba když jsem snědla něco, co jsem neměla, dotvrdil mi, že viděl krysu, jak si to odnáší pryč. Kdo by tomu hodnému andílkovi nevěřil? A tak to bylo vždycky. 

Jenže se o něj teď bojím. Myslím, že on prostě lhát neumí. Nevydrží to dlouho a pak to všechno praskne. A taky se bojím, že mu Veronika zlomí srdce. Ona je dle mého názoru trochu do větru. Teda, ne že bych snad věřila tomu, že někdy někoho jiného měla, spíš bych řekla, že plete hlavu polovině kluků z města a náležitě si to užívá. 

Snad nebude Hubert její další obětí. Na druhou stranu, když už se s ním zasnoubila, musí to myslet vážně. A když to myslí vážně on, budu stát při něm, děj se co děj. Beze mně by to přece jen nezvládl, co si budeme nalhávat. 

Pořád z toho však nemám dobrý pocit a váhám, jestli dělám dobrou věc. S hlavou plnou pochybností se otáčím zády k lesu a cválám na Zikmundovi zpět domů. Budu muset nepozorovaně přijet a odložit někam brnění. Služební by se ptali, k čemu ho mám, všichni vědí, že v něm nejezdím ráda. 

Až přijedu, pořádně se umyju. Sice to bude už podruhé tento týden, takže Agáta bude remcat, že musí ohřívat vodu, ale v brnění je vážně horko a já jsem zpocená, že by se to dalo ždímat. 

Pak taky nezapomenu jít zkontrolovat Huberta, jak si vede s opisováním. Bude potřebovat trochu popíchnout. Podpora, nepodpora, trochu užít si to musím. Co bych z toho taky jinak měla?

Než domů dorazím, uvidím postavu, co stojí u našich dveří. Je moc daleko, dobře na ni nevidím a tak pobídnu Zikmunda, aby zrychlil.