Turnaj

-11-

Berta

Celý ten obřad byl opravdu zdlouhavý. Vlastně jsem se ani nic pořádného nedozvěděla. Jen jsem viděla spoustu dalších uchazečů, kteří mi sebrali iluze o tom, že mám šanci být aspoň trochu úspěšná. Samozřejmě nepočítám s výhrou, ale dostat se mezi posledních pár soutěžících zakázáno nemám. A to by bylo něco!

Konečně bych Hubertovi dokázala, že za něco stojím a moje trajdání v lese, jak tomu rád říká, nakonec přináší lepší výsledky, než to jeho bádání. Stejně je to směšné, objevovat hvězdy, které už před ním objevil někdo jiný a zkoumat přírodniny, o kterých je toho známo víc než dost.

Po ukončení se rozhodnu, že bych mohla ještě zajít do města. Už dlouho se chystám koupit si pár nových šípů. Když objevím obchodníka, který je bude prodávat lacino, a zároveň budou dobře vyrobené, koupím si aspoň tři. Nedávno jsem se snažila sestřelit ze skály nějakou věc, co jsem na dálku nepoznala a dva šípy mi tam zůstaly. Až třetím se mi to podařilo a zjistila jsem, že to byl nějaký kus hadru, možná starý plášť. 

Jen se chvilku rozmýšlím, jestli si nechat na hlavě čepec a vystupovat jako muž a nebo si rozpustit vlasy a být zase sama sebou. Nakonec si řeknu, že bych mohla potkat někoho, kdo mě dnes už viděl a i když je to nepravděpodobné, všiml by si mého oblečení a spojil si dvě a dvě dohromady. Navíc není na škodu trochu potrénovat mužský hlas, stále mám co pilovat. 

V půlce cesty se přistihnu, že na Zikmunda mluvím svým vlastním hlasem a tiše si vynadám. Ještě štěstí, že zrovna nikdo nebyl okolo a neslyšel mě. Někdy mi přijde skoro směšné, jak moc se bojím odhalení. Přitom většinu kolemjdoucích vůbec nezajímám a ani se na mě nepodívají. V této době má každý svých starostí dost.

Dostanu se na trh a začnu přemýšlet, kde by  mohl být nějaký výrobce zbraní. Nakonec mi dojde, že si to nevybavím a prostě budu muset celé tržiště projít. 

Prohlížím si, co kdo nabízí. Je tu rozmanitý výběr od šperků a keramiky až po chléb nebo sýr. Jen ty šípy nějak nemůžu nikde najít. Mám pocit, že jsem byla vážně všude, a přece nebyla. Někde tu být musí. 

Z ničeho nic do mě někdo vrazí, když si prohlížím jablka. Dostala jsem na ně chuť a chci si vybrat to nejhezčí. Jenže to by to nebylo jen tak, abych se nelekla a neshodila tak na zem celý obsah stánku. 

"Omlouvám se!" vypískne dívka za mnou. Zjevně to byla ona, co do mě neúmyslně strčila. 

"To nic, posbírám to..." zamumlám hlubokým hlasem a dám se do sbírání. Ale ona se kupodivu neotočí a neodkráčí, jako by to udělala většina dam. Vyhrne si šaty, poklekne a začne mi pomáhat. Hází jedno jablko za druhým zpátky do košů. 

Za chvíli máme hotovo. Mohli bychom odejít, ale to by nás nesměl zpozorovat prodavač. "Tak to ne!" zvolá. "Okamžitě se vraťte."

"Stalo se něco?" vystrašeně se ta dívka otočí. 

"Ty se ještě ptáš?" rozčileně rozmáchne rukama. "Vždyť jsou všechna moje jablka úplně otlučená! Prodám je ani ne za poloviční cenu! To teda ne, tohle já si líbit nenechám, abyste věděli. Vy mi hezky zaplatíte polovinu ceny všech, co je tu mám."

Po tom, co složitě spočítá, co nás to vlastně bude stát, se zděsím. Takovou částku u sebe nemám, chybí mi drobné a na šípy už nemůžu ani myslet. Ale nehodí se, abych chtěla po slečně, aby to zaplatila, když jsem teď muž. Trochu lituju, že jsem si ty vlasy nerozpustila...

Najednou ale ta holka vytáhne měšec a z něj spoustu zlaťáků. Mnohem víc, než musela. Vypadá to, že je opravdu z bohaté rodiny. 

"To jste neměla!" předstírám zahanbení, že to zaplatila za mě. 

"V pořádku," podívá se mi do očí a lehce se pousměje. Najednou si to uvědomím. Tolik peněz má, protože je to princezna Sofie. Dokonce má i stejné šaty, které už měla na sobě při zahajování turnaje. Ale docvaklo mi to až díky té tváři. 

Zblízka je ještě hezčí, než zdálky nebo na obrazech. Je tak kouzelná. Její oči ve vás probouzí pocit, že vy sami jste překrásní a důležití. Jako by odrážely všechnu krásu světa. A když se usměje, tak vám její úsměv uvízne v paměti, i když se na ni nedíváte. Šíří okolo sebe auru spokojenosti a klidu. 

Nebo tu auru cítím jen já? Je to pravděpodobné, protože ani po tom, co obchodník obdržel žádanou částku, se nepřestal škaredit na všechno a na všechny. 

Princezna se otočí a jde pryč, ale já ji doženu. Položím jí ruku na rameno. "Vaše výsosti!"

Otočí se a přitiskne si ukazováček na rty. Naznačí tím, abych to tu nerozkřikovala. 

"Proč jste tu bez nějakého přestrojení, když nechcete, aby vás lidé poznali?" nechápu.

"Většina lidí stejně nemá ponětí, jak jejich princezna vypadá. V těchto šatech by tu mohla chodit kterákoliv z bohatších měšťanek," vysvětlí, "jak jsi mě vůbec poznal ty?"

"Dnes jsem vás již viděl, vaše veličenstvo, na zahájení turnaje," odpovím. 

Přikývne. "Zdál ses mi nějaký povědomý. A nemusíš mě oslovovat tak vznešeně, tady na trzích jsem prostě Sofie. Žádná princezna tu nikdy nebyla," mrkne na mě. 

"Rozumím, Sofie," usměju se. 

"To je mnohem lepší!" zasměje se. Její smích zní tak přirozeně. Působí dojmem, jako by právě prožívala nejšťastnější chvíle svého života. Začínám závidět lidem, kteří můžou být v její přítomnosti každý den. Beze sporu je největším klenotem na hradě právě ona. "Tak já se budu těšit v prvním kole. Budu ti držet palce!" usměje se.

"To je pocta, kdo jiný se může pyšnit tím, že mu samotná princezna popřeje štěstí? Děkuji. Snad to pomůže a zase se brzy uvidíme v dalších kolech! Budu se těšit," rozloučíme se.

Tohle byla zvláštní zkušenost, nikdy jsem netušila, že princezna by mohla být taková. Každý by řekl, že z toho bohatství a hojnosti, ve které vyrůstá, bude namyšlená a bude mít potřebu se povyšovat nade všemi. Přitom má pravdu, kdybych ji předtím neviděla, těžko by mi došlo, že to může být ona. 

Vlastně by mi vůbec nevadilo, mít ji v rodině. Kdybych vyhrála turnaj, Hubert by si ji přece musel vzít. Byla by rozhodně lepší, než Veronika. Když jsme si spolu posledně povídaly, přišlo mi, že je v některých ohledech příšerně hloupá. To, jak mu bezmezně důvěřuje, jak ho vnímá, zdá se mi, že v něm vidí spíš boha, než mého bratra. 

Vypadá možná krásně, ale to je její jediná přednost. I když Hubertovi zatím imponuje, jaký k němu má obdiv a jak je zaujatá každou hloupostí, kterou udělá, brzo ho to začne nudit. A co z  její krásy bude mít, když s věkem stejně ovadne. Se Sofií by byl o tolik šťastnější...

Co to sakra zase vymýšlím? uvědomím si, když stojím u stánku se zbraněmi a vybírám si šípy, které jsem konečně objevila. Každý svého štěstí strůjce. Nepřísluší mi vybírat bratrovi nevěstu. A vůbec, vždyť jsem stejně naivní, jako Veronika! Jen místo Hubertovi věřím sobě. Copak si doopravdy nalhávám, že bych mohla vyhrát? To, že mi to princezna přeje, ještě neznamená, že mám schopnosti vítěze. Vlastně bych jí neměla plést hlavu. Možná ještě večer bude myslet na toho kluka, kterého potkala a přát si, aby vyhrál právě on. Většina mých vrstevnic se do někoho dokáže zakoukat během pár vteřin a ještě několik měsíců ho mít plnou hlavu. 

Ještě že já tak bláhová nejsem. Zikmund, les a já, to mi ke štěstí stačí.

Šípy prodavač sice nenabízí zrovna lacino, ale vypadají, že by mohly poměrně dost vydržet, tak si nakonec tři vezmu. 

Občas se vyplatí toho pro dobré věci obětovat víc.