Ve spáru temnoty

4

Příroda pomalu usínala. Obloha se barvila do oranžové až růžové barvy. Cítila jsem příjemné teplo na mé tváři, ale nedokázala jsem se zbavit pocitu, proč se to všechno děje? Nemohla jsem si sama odpovědět na otázky, které se mi každou chvilku draly na povrch. Proč??
Z přemýšlení mě vytrhl rachotivý zvuk. Leven upustil dříví na zem.

Zvedla jsem se, abych mu to pomohla sebrat. Naše ruce se na chvíli dotkly. Celým tělem mi projela vlna tepla. Usmála jsem se a podala jsem mu polínko. Ladně vstal, až jsem se divila, že to voják dokáže. Sledovala jsem každý jeho pohyb. Pokoušel se rozdělat oheň. Samozřejmě se mu to rychle povedlo.
,,Na," podal mi kus chleba.
,,Nemám hlad," odpověděla jsem stroze. Přesto mi ho podal a já chleba přijala. Nejedla jsem. Nikdy. Proto jsem ho schovala do tašky.
,,Děkuju."

Noc zahalila oblohu černým závojem. Pomalu, ale jistě začínalo léto. Ležela jsem otočená zády k Levenovi.
,,Kdo jsi?" Otočila jsem se. Leven se vyhříval u ohně.
,,Mirtis."
,,Popravdě." Nechápavě jsem se na něj podívala.
,,Jsi tak záhadná a přesto tak zajímavá." Myslí si, že jsem zajímavá? ,,Jmenuju se Mirtis, ale nikdo mi tak neříká."
,,A jak ti teda říkají?"
Smrt. ,,To je jedno, Levene."
Zaposlouchala jsem se do praskajícího ohně a znovu jsem se otočila k němu zády.
,,Máš děti?" zeptala jsem se náhle. Potřebovala jsem vědět, jestli nepřijdou ty nevinné děti o tátu. ,,Ne."
Trochu se mi ulevilo, ale přesto jsem cítila strašnou vinu. ,,Řekni mi o sobě něco. "
Ztuhla jsem. Co mu mám říct?
,,A co potřebuješ vědět?" snažila jsem se o milý tón.
,,Tak třeba tvoje oblíbená barva?" Proč se mě ptá na mojí oblíbenou barvu? Počkat to asi lidé dělávají. Už jsem zapomněla být člověkem?
Už nejsem Mirtis. Zapátrala jsem hluboko v mysli. A pak ze mě vypadlo:
,,Zelená. Myslím."
,,A tvoje?" optala jsem se jemně, jako kdybych se bála.
,,Oranžová." Otočila jsem a spatřila jeho krásnou tvář. Upřeně se na mě díval. Posadila jsem se a pokusila se o úsměv. ,,A teď mi řekni něco o sobě ty." Mlčel. ,,Co třeba tvoje dětství? Co tvá rodina?"
Taky se posadil. ,,No, vyrůstal jsem v Marlborough. Mám tři sestry, takže ke mně byl otec velice přísný...," odmlčel se, už o tom nechtěl povídat.
,,To muselo být asi strašné vyrůstat s třemi sestrami? Já měla dvě, takže..."
,,Jo jsou velice náladové," uchechtl se.
,,Já jsem se narodila jako druhá. Otec zemřel, když mi bylo sedm. Byl také voják," vyprávěla jsem. ,,Naučil mě číst. Pokaždé když byl doma, vyprávěl mi příběhy a nebo mi četl pohádky," usmála jsem. Zavzpomínala jsem na jeho vřelý úsměv a zelené oči.
,,Jediné co po něm mám, jsou jeho zelené oči a možná taky i jeho povahu."
,,Mne četla pohádky máma, když jsem byl malý," odpověděl.
,,Kolik ti vlastně je?"
,,Devatenáct. A tobě?" zeptala jsem se. Devatenáct, už hodně dlouhou dobu.
,,Dvacet dva "
,,Jestli se smím ptát, kdy zemřely tvoje sestry a matka?"
,,Nedávno, ale zdá se mi to jako věčnost." Ve skutečnosti to bylo asi dvacet tři let.
,,Na co zemřely?" zeptal se a hned toho litoval.
,,Už půjdu spát," odbyla jsem ho a lehla si.
,,Tak dobrou," chvilku zůstal sedět, než si taky lehl. Ve skutečnosti jsem o tom nechtěla mluvit. ,,Dobrou noc," zamumlala jsem.

Neustále jsem se převalovala. Nikdy jsem totiž nespala. Asi po třech hodinách jsem se konečně uvelebila. Když jsem najednou uslyšela podivný zvuk. Vycházel z lesa. Uklidňovala jsem se, že to jen bylo nějaké zvíře, které se vydalo v noci lovit, ale zvuk jsem slyšela znovu. Někdo tam byl.. Zatajila jsem dech. Posadila jsem se a spatřila Levena, jak klidně oddechuje. Někdo se v lese zasmál, až mě projel mráz po zádech.

Bez rozmýšlení jsem se vydala za tím zvukem. Potichu jsem našlapovala, aby mě nikdo neslyšel. Z dáli jsem poznala dohořívající oheň. Přiblížila jsem se ještě víc a zaslechla rozhovor dvou mužů. Okamžitě jsem se schovala za obrovský balvan. ,,A tak jsem jí řekl, že jestli se pokusí utéct, tak jí pomalu zabiju syna," řekl jeden muž. Ten druhý se jako na povel začal smát. Co jim na tom přišlo vtipného?! Musím odsud zmizet a to hned. Když jsem se obrátila k odchodu, nepozorně jsem šlápla na klacek. Ten pode mnou hlasitě křupnul. Museli to slyšet...
Jejich rozhovor ustál a byl slyšet jen můj zrychlený dech. ,,Ale, ale... co pak to tady je," objevil se přede mnou asi čtyřicetiletý muž. Uteč! Volalo mé povědomí, ale nemohla jsem se pohnout. Co se to děje? Proč mě vidí?
Kdybych zakřičela, přišel by Leven?

Polkla jsem na prázdno a ustoupila o krok vzad. Narazila jsem do někoho. Zděšeně jsem se koukla na muže, který se na mě spiklenecky díval. ,,Je nádherná, že jo?" promluvil k muži za mnou. Byl od pohledu odporný. Přes celý obličej se mu táhla jizva. Zuby měl černé, jako vlasy. ,,Ano," odpověděl. Neodvážila jsem se otočit. ,,Co pak asi ukrývá pod těma vrstvami oblečení?" Jeho hlas zněl jako syčení hada. Nemohla jsem utéct, byla jsem obklíčená. Oba se dali do smíchu, když uviděli můj výraz. Znechucení, odpor a také strach. Už jsem to zažila. Byla jsem smrt, nikdo mě vidět nemohl, ale oni mě viděli a dost dobře. Najednou mě muž zezadu chytil za boky a nadzvedl mě. ,,Vy prasáci!" zmítala jsem se.
,,Nechte mě být!" křičela jsem. Kopala jsem a zmítala, ale nebylo mi to platné.
,,Pusťte mě!!"
,,Hele. Ono to mluví," promluvil černovlasý muž a nebezpečně se ke mně přibližoval. ,,Pusťte mě!" zanaříkala jsem znovu.

A opravdu pustil mě. Proč to nevím. Zahleděla jsem se na černovlasého muže. Byl vystrašený. Pomalu jsem se otočila. Stál tam Leven a v ruce měl zakrvácený nůž. Třicetiletý mladík, který mě před chvíli držel, ležel na zemi s bodnou ránou v břiše.
Rozklepanou ruku jsem si dala k ústům, abych nezačala křičet. Leven se bez váhání střetl s černovlasým mužem a jedním tahem mečem mu podřízl hrdlo.
Už se to dělo znovu....
,,Udělali ti něco?" přistoupil ke mně Leven. Prohlížel si každý centimetr mé kůže, aby se ujistil, že mi nic není.
,,Mirtis? Udělali ti něco?" zopakoval. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Jsem v pořádku," ujistila jsem ho. Pořád si mě prohlížel, jako by mi nevěřil.
,,Nic mi není."
,,Jak?" vyšlo ze mně a nepřestávala jsem se koukat na útočníky. Zvedl mi bradu a podíval se mi do očí.
,,Slyšel jsem tě křičet."
,,Pojď." Vzal mě do náruče a odnášel mě pryč.
,,Jednou za tu zvědavost zaplatím," odpověděla jsem na jeho nevyřčenou otázku.
,,Děkuju ti, že si mě zachránil, než by mě...," větu jsem nedokončila. Kývl na souhlas a chápal mě. ,,Jsem ti dlužná."

Chtěl něco namítnout, ale dorazili jsme k našemu táboru. Pomalu mě pustil na zem, když jsem uslyšela syknutí. ,,Je ti..." Na paži měl docela hlubokou ránu a dost krvácela. ,,Vydrž," dobelhala jsem se k jeho brašně a vyndala čutoru. Co mu ještě pomůže? Nějaké bylinky? Ano! V lese jsem zahlédla jitrocel kopinatý.
,,Kam to jdeš?"
,,Zachránit tě. Posaď se a nesahej si na to!" poručila jsem a zmizela z jeho dohledu. Odkud si pamatuju tyhle věci, že jitrocel má léčivé účinky? Opravdu jsem si pamatovala, kde jsem ho viděla. Rostlina měla
růžicí přízemních listů, ze které vyrůstalo několik
stvolů. Utrhla jsem jenom pár listů. ,,Nic to není," ujišťoval mě Leven, když jsem se vrátila.
,,To vidím," snažila jsem se být klidná. Stiskla jsem jeho rameno dost pevně na to, abych pod tenkou košilí cítila, jak se mu zatínají svaly. Kruci, Mirtis! Nemysli na ty jeho svaly! ,,Jedna, dva a tři," počítala jsem a na jedna jsem mu vodou vyčistila ránu. Rozdrtila jsem listy a přimáčkla je na ránu. Teď ještě obvaz, ale kde ho vezmu? Natáhla jsem na kládu nohu, na které seděl a vykasala jsem si sukni.

Sledoval každý můj pohyb.
Ze spodničky jsem utrhla pruh bílé látky. Urovnala jsem si sukni a obvázala mu látku kolem paže. ,,Děkuju."
,,Neděkuj. To já za to můžu. Vystavila jsem tě nebezpečí," promnula jsem si oči.
Uchechtl se. ,,Nebezpečí? To nebylo nebezpečí, ale přesto ti děkuju, Mirtis."
,,Nemáš zač."
,,Co byli zač?" zeptala jsem a se snažila se nemyslet na jejich mrtvá těla. ,,Nějací žoldnéři a očividně opilci."
,,Pojedeme za úsvitu. Můžeš se jít trošku prospat."
,,Nejsem unavená," namítla jsem. ,,To ty bys měl spát. Jsi zraněný." Probodávala ho zelenýma očima.
,,Tak tedy dobrá." Nervózně si projel rukou ve tmavých vlasech. Vytáhl si z boty malou dýku. ,,Nikdy nevíš."
S těmito slovy mi dýku podal.
Její ostří mě zastudilo.
Přikývla jsem. Pozorovala jsem, jak se ukládá ke spánku ,,Dobrou," zašeptala jsem, ale to už mě asi neslyšel. Po celou dobu, když spal, jsem ho neustále probodávala očima.

Kapitola je věnována Antilia. Snad se Vám kapitola líbila. Jaký je Váš názor? Omlouvám se za případné chyby.
Vaše AnetPilaov😄