Ve spáru temnoty

5

Ráno jsem se vydala pro něco k jídlu. Leven ještě spal a nechtěla jsem ho budit. Neodvážila jsem se jít daleko. Neustále jsem ho měla na očích. Nasbírala jsem borůvky, aby se aspoň trošku najedl. Když jsem přišla, už byl vzhůru. ,,Dobré ráno," zašvitořila jsem. Ospale si promnul oči a posadil se.
Prohrábl si vlasy. Několik pramenů mu zůstalo trčet kolmo od hlavy, ale pak zase slehly, takže Leven vypadal, že má na hlavě vrabčí hnízdo.
,,Dobré ráno," zívl.
,,Kde si byla?"
,,Pro snídani." Nadzvedl obočí. Ukázala jsem mu hrstku borůvek. ,,Děkuju," usmál se ospale a podala jsem mu borůvky. Zhltal je úplně všechny. Nepřestávala jsem sledovat jeho fialové rty. 

,,Čemu se směješ?" ušklíbl se.
,,Tobě. Máš fialovou pusu."
Snažil se ji utřít, ale přesto ji měl pořád od borůvek.
,,Divím se, že rostou," mluvila jsem dál. ,,Vyspal ses dobře?"
Zavrtěl hlavou. ,,Měl jsem strach," trochu si povzdechl.
,,Strach?" Kývl na souhlas, ale nestyděl se za to. ,,Z čeho?"
,,Že ti někdo ublíží." Trochu jsem pookřála. Leven se o mě bojí? ,,Co tvůj kotník?" zeptal se náhle. Zapomněla jsem na tu bolest. Nevnímala jsem ji.
,,Je to o hodně lepší," řekla jsem popravdě.
,,Takže zvládneš jet na svém koni?" Chtěla jsem jet s ním, cítit jeho teplo a vůni.
,,Zvládnu." 

Seděli jsme už v sedle a pomalu jsme jeli po úzké pěšince. ,,Takže...," uličnicky se usmál. ,,Kam pojedeš?"
,,Do Fingletonu."
Nepřestával se usmívat.
,,Proč tam?"
,,Ehm.. No, je tam hezká příroda."
,,Tak to máme stejnou cestu."
- - - - - - - -
O několik let dříve, slavnost:

Ani nevím, proč jsem reagovala tak přehnaně a proč pláču. Pomalu jsem šla domů. Cesta byla osvětlena lampiony. Hřbetem ruky jsem si setřela slzu, která mi pomalu sjížděla po tváři. Otevřela jsem dveře od našeho domku, které hlasitě zavrzaly. Slyšela jsem jen Rosino chrápání z vedlejšího pokoje. Opatrně jsem prošla kuchyní, abych maminku nevzbudila, spala v rohu. Sdílela jsem pokoj se sestrami, který byl hned za kuchyní. Měly jsme tu jen dvě místnosti. Rose s Eileen spaly spolu v jedné obrovské posteli. Já měla svojí vlastní postel v rohu u okna. Malá lucerna u postele mi pomohla, abych ze sebe svlékla šaty a oblékla si noční košili.
,,Počkej si," zamumlala Eileen ze spánku. Potichu jsem se zasmála a vlezla si pod deku.
,,Dobrou noc, sestřičky."
Jako odpověď se mi dostalo Rosino zamlaskání. Usnula jsem hned, jak mi hlava dopadla na polštář.

                     - - - - - - - - -

Probudil mě křik, rachot a pláč-Eileenin pláč. Vyletěla jsem z postele. Elileen a Rose neležely v posteli. Co se to děje? Byla ještě tma. Rychle jsem zamířila do kuchyně.
Eileenin pláč neustával. Z toho výjevu mi projel mráz po zádech. Dva muži oděný v černých kabátcích bili Rose, která se svíjela v mužově náručí. Máma s Eileen ležely na zemi. Třásly se a prosily.
Muži si mě ještě nevšimli a tak jsem se vrátila do pokoje pro zbraň. Rozklepanou rukou jsem pod postelí nahmatala luk s šípy.

,,Nechte je být!!" zakřičela jsem a zamířila jsem šíp na jednoho muže. Všichni se na mě naráz otočili. ,,Pusťte ji!"

Muži se zasmáli. Rose zavrtěla hlavou a naznačila slova, která mi utkvěla v hlavě: ,,Uteč." Nemohla jsem. Vypustila jsem šíp, ale těsně minul cíl. Muž se zasmál. ,,Pusť ten luk a nic jsem jim nestane," vytáhl z kapsy nůž a přiložil ho k Eileenině hrdlu. Ta s brekotem vykřikla, když jí muž zatáhl za vlasy, aby vstala. Opatrně jsem položila luk na zem. ,,Co chcete?" vyštěkla jsem. Mé oči se zatoulaly k mámě, která nehybně ležela na zemi.

,,Tvoje sestry. Budou naše odměny" ušklíbl se muž, který držel Rose. Moc dobře jsem věděla, co s nimi chtějí udělat. ,, Vezměte si mě. Nechte je být a vezměte si mě," zopakovala jsem. Obě na se na mě zděšeně podívaly. Nedovolím, aby jim ještě víc ublížili. ,,Dám vám, co chcete. Jen je pusťte."

,,Svlékni se děvko," poručil hnědovlasý muž. Okamžitě jsem ho poslechla. Oba naráz odhodili moje sestry jako pytel brambor. Skutálely se k mamce na zem a ještě víc začaly plakat, když se k ní přitiskly. Nemohla být mrtvá..
,,Mami vzbuď se," vzlykala Eileen. Nepohnula se. Ti bastardi mi zabili matku! Hnědovlasý muž ke mně došel. V očích měl tolik nenávisti. Zvedl mi bradu a podíval se mi do očí. Kdyby můj pohled mohl vraždit, byl by už mrtvý. ,,Je hezká," promluvil k tomu druhému. Vůbec mi nevadilo, že jsem nahá. Chtěla jsem jen jediné. Chtěla jsem, aby pykali za vraždu mé matky a za mé sestry. Bůh ví, co s nimi dělali, když jsem spala!

Z venku jsem také uslyšela křik, lidé volali o pomoc. Byli to žoldnéři. Jejich úkol byl vyplenit tuhle vesnici. Moc dobře jsem věděla, že nás nenechají žít. Musela jsem jednat. Bylo mi jedno, jestli zemřu, ale musela jsem ochránit své sestry. Muž o krok ustoupil a já toho využila.
Vrhla jsem se k jídelnímu stolu, kde ležel nůž. Neboj se, Mirtis, opakovala jsem si v duchu. Nikdo tvým sestrám nebude dále ubližovat. Proto jsem se zhluboka nadechla a přiblížila jsem se k tomu muži, který si neuvědomil, co se právě chystám udělat. Přivinula jsem se k němu, jako bych ho chtěla políbit. Místo toho jsem mu zabodla nůž do srdce.

Mladík vykřikl a já nepřestávala vzlykat. Na ruku mi vystříkla kluzká horká krev. Se slzami v očích jsem nůž vytrhla. Jeho oči plné nenávisti a šoku se na mě upíraly, když se zhroutil na podlahu s rukou přiloženou na ránu, a proklínaly mě.
Vražedkyně. Vražedkyně, mi znělo v hlavě. Chtěla jsem
utéct z vlastního těla. Byla jsem vražedkyně. ,,Mirtis!" zakřičela naléhavě Rose, už ale bylo pozdě. Druhý žoldnéř se na mě vrhnul a shodil mě k zemi. Vykřikla jsem, když mě jeho dýka bodla do břicha. Mým tělem projela mučivá bolest, jakou jsem nikdy nezažila. Útočník mi vytrhl dýku z břicha a vší silou mě kopl do boku. Zmítala jsem se v bolestech neschopna přehlušit tu bolest svým řevem. 

Mou mysl zaplavil příval vzpomínek- na mého otce, který mi četl pohádky na dobrou noc a daroval mi můj první luk. Na mou nebohou kořist, kterou jsem zabila, abychom neměly hlad. Ten den jsem plakala, protože jsem si myslela, že jsem vražedkyně. Poprvé jsem zabila něco živého a nebylo to naposled. Na tu krásnou chvíli, když mě Jacob políbil. Na vůni čistého prádla, které mamka prala a já jí přitom pomáhala. Zachytila jsem pohled Eileeniných očích-uplakaných a vytřeštěných, když se ke mně plazila a sledovala, jak umírám, neschopna mě zachránit. Krev mi zaplavila ústa. Naposledy jsem pohlédla do Eileeniných očích.
,,Mám Vás ráda," vysoukala jsem ze sebe navzdory krvi, jíž jsem se dusila. Obě sestry vytřeštily oči a vtom se svět zhroutil do nekonečné tmy. 

Kapitola je věnována Blue_Lol.
Snad se Vám kapitola líbila. Jaký je Váš názor? Omlouvám se za chyby. Vaše AnetPilaov.