Ve spáru temnoty

10

S Levenem jsme procházeli rušnou ulicí Fingletonu. Město jsem skoro nepoznala.
Domy okolo byly jako nové.  Všichni pobíhali sem a tam a věšeli barevné vlajky a prapory. ,,Co se tu děje?" zeptal se Leven.
,,Slavnost slunovratu."
Před dvaceti třemi lety tu všechno začalo.

Došli jsme na tržiště, kde se to jen lidmi hemžilo. Mohli jste tu koupit čerstvé ovoce, zeleninu, chleba, ryby a dokonce i drahé látky z nedalekého Londýna. ,,Kupte si mléko!"
,,Kupte si kozí sýry!"
,,Vzácné kameny!" křičel každý přes druhého. Zastavila jsem před kašnou, která sloužila jako studna. Leven si povídal s paní u stánku s pečivem. Po chvíli jsem k němu přišla. ,,Mirtis?" promluvila ke mně hnědovlasá žena. Mohlo jí být čtyřicet a také stála u stánku.
Nejhorší na tom bylo, že jsem ji znala a ona znala mě.
,,Jsi to ty?" optala se znovu Victoria.
,,Promiňte, ale my se známe?"
Přistoupil k nám Leven, který nechápal oč jde.
,,Jo. Vypadáš jako moje dávná sousedka. Jen..," zasekla se Victorie, ,,jsi o dost mladší a měla by si být mrtvá," vykulila oči.
,,Promiňte, ale já Vás opravdu neznám," máchla jsem rukama. Victorie se na mě nechápavě podívala.
,,To se omlouvám, jestli jsem Vás vyrušila. Asi jsem si Vás s někým spletla. Omlouvám se."

Nevěřila jsem jí. Věděla moc dobře, kdo jsem. Jen si to nemohla vysvětlit. Byla jsem mrtvá a teď jsem před ní stála. Victoria zakroutila hlavou, podívala se na mě jako vždycky, když jsme obě zlobily jejího brášku. Pak odešla.
,,Kdo to byl?" zeptal se Leven.
,,Nevím. Asi si mě s někým spletla," pokrčila jsem rameny.
,,Ale ona tě znala. Vždyť znala tvoje jméno."
,,Víš, kolik je děvčat s takovým jménem?"
,,To nevím. Znám jenom tebe," trochu povytáhl jedno obočí.
Znovu jsem se tvářila nechápavě. ,,V téhle oblasti je toto jméno běžné," zalhala jsem.
,,Aha," dodal jen. ,,Takže odtud pocházíš?"
,,Jo. Tady jsem se narodila."

Leven se podrbal na zátylku.
,,Potřebuju si něco zařídit. Sejdem se za hodinu tady u kašny?"
,,Jasně," odpověděla jsem příliš horlivě. ,,Tak ahoj." Letmo jsem se sklonila nad Levenovým obličejem, až jsem ucítila jeho horký dech.
Zamrkala jsem a odtáhla se.
Právě jsem ho málem políbila.

Celá červená jsem od něj odešla. Spíš utekla. Když jsem byla od něj daleko, porozhlédla jsem se po okolí.
Nevím, jak jsem se sem dostala, ale stála jsem před mým bývalým domkem. Vypadal pořád stejně. Akorát okna nikdo dlouhou dobu neumýval, a tak nešlo nahlédnout dovnitř. Váhavě jsem zaklepala na dveře. Ale nikdo tam asi nebydlel. To by vysvětlovalo ty neumytá okna. Sáhla jsem na kliku, ale dveře se nepohnuly. Když jsem se chystala odejít, zavadila jsem o starou rohožku. ,,Kruci!" Narovnala jsem se. V tu chvíli jsem si všimla bronzového klíče, který vykukoval z pod rohožky. ,,Tady jsi," zamumlala jsem. Vzala jsem klíč a zastrčila ho do zámku.
Ten zavrzal, když jsem se s ním snažila otočit. Konečně se mi podařilo otevřít dveře. Do nosu mě uhodil zatuchlej smrad. Kromě toho smradu tu bylo všechno pořád stejné.

Příval vzpomínek zaplavil mou mysl. Každá blbost co jsme prováděli s Eileen a Rose, až po tu vzpomínku kdy jsem svou rodinu viděla naposled. Došla jsem do mého pokoje. Deky rozházené po postelích se válely spolu s Eileeninými šaty. Přistoupila jsem k mé skříňce, kam jsem si pokaždé ukládala oblečení.

V mé tajné zásuvce jsem našla zelené šaty pošité volánky a stužkami. Ty mi ušila matka. Říkala, že až se budu vdávat, tak si je vezmu. Tajně jsem snila o lásce, kterou měli moje rodiče, tak bezesnou a silnou, že to bylo neuvěřitelné, že se lidé takhle dokáží milovat. Sestrám matka ušila taky šaty. Jen je nemohly využít stejně jako já. Když jsem šaty nemotorně vzala do ruky, vypadl z nich přeložený papír. Sebrala jsem ho ze země. Zažloutlý papír byl celý popsaný matčiným rukopisem:

Má milá Mirtis, budu ta nejšťastnější matka na světě, když si tyto šaty jednou oblečeš. Jsou stejně zvláštní jako ty. Tak kouzelné a čarovné... Je mi jedno koho si vezmeš, jen buď šťastná. Tvého otce jsem potkala jednou, když jsem prala prádlo u řeky. Byl tak jedinečný. Požádal mě o vodu a já mu vyhověla. Díval se na mě, jak žádný jiný muž na světě. Okouzlil mě až tak, že mi nevědomky uplavala otcova košile. Dostala jsem sice od otce výprask, ale mě to nevadilo. Byla jsem šťastná, že jsem tvého otce potkala.
Zeptal se mě, kde bydlím. Fingletonem jen projížděl s ostatními vojáky. Za měsíc se vrátil. Nezapomněl na mě. Pak si můžeš domyslet, co se asi odehrávalo. Za dva měsíce jsme se vzali a o deset měsíců později se narodila tvá sestřička Rose. Tím to ti chci Mirtis říct, aby jsi vytrvala. Až najdeš svou pravou lásku, tak se ho hlavně nevzdávej. Miluj ho, ať to bude možné nebo ne.  Protože láska je ta nejkrásnější věc na světě. Miluju tě Mirtis.
Tvá matka

Přiložila jsem si papír k hrudi. ,,Já tebe taky mami. Já tebe taky." Najednou se ve dveřích mihl stín. Zvedla jsem polekaně hlavu. Hnědovláska si dala ruku v bok, když se opřela o rám dveří. Usmála jsem se. ,,Ahoj Victorie."

Vítejte u další kapitoly.
Už zbívají jenom dvě kapitoly a epilog a bude konec. Doufám, že Vám tento příběh pořád líbí.
Kapitola je věnována Green_Floret.
Vaše AnetPilaov