Ve spáru temnoty

6

O několik let dříve, Mirtisina smrt:

Bylo po všem. Ta bolest zmizela. Obklopovala mě tma. Žádné světlo tu nebylo.
,,Jak se jmenuješ?" zaburácel kdosi.
,,Mirtis." Pocítila jsem strach. Kde to jsem a co se stalo?
,,Vítej v Dievasu," oznámil mi dívčí hlas.
,,Kde?" Na mou otázku se žena uchechtla.
,,Pojď za mnou, Mirtis."
,,Já tě nevidím. Je tma," zamrkala jsem, ale přesto jsem byla ve spáru temnoty.
,,Vážně?" podivila se žena.
Párkrát jsem zamrkala a tma zmizela. Ocitla jsem se veprostřed města. Tíha v mé duši na okamžik polevila, zatímco jsem pohledem hltala město, které se přede mnou náhle objevilo. Kolem mne poletovali lidé s černými a šedivými úbory. A když řeknu, poletovali, tak vážně létali nad domy. Každý kolem mne měl krásná černá křídla. Kde to jsem? V nebi? Lidé by vypadali jako andělé, kdyby ty křídla měli bílá a nebyla kolem nich taková temnota. Na sobě jsem měla šedivé šaty a připadala jsem si jako myška. ,,Mirtis, pojď," otočila se na mě černovlasá žena se stříbrnými oči a plnými rty.

Následovala jsem ji. Na sobě měla černý plášť, který se za ní táhl, když šla po chodníku.
Lidé, kteří šli po cestě křídla neměli jako ta žena přede mnou.
,,Co to je za místo?" srovnala jsem s ní krok.
Byla moc nádherná. Její rovné černé vlasy měly barvu jako havraní křídla. Pleť bělostnou jako čerstvě spadlý sníh a ty rty rudé jako krev. Přišla mi naprosto nadpozemská. Barva očí se podobala čistému stříbru. Takhle člověk nemohl vypadat.

,,Jsem v nebi?" Asi třicetiletá kráska se uchetla.
,,Jsi v Dievasu. Vše se dozvíš. Za chvilku tam budem."
Chtěla jsem dál klást otázky, ale uviděla jsem před námi zelený kopec a na něm se tyčil zámek z čistého bílého mramoru. Nic tak krásného jsem v životě nikdy neviděla. Ten kopec byl ale obrovský. Snad to nepůjdem pěšky, pomyslela jsem na tu úmornou chůzi do kopce. Slyšela jsem hudbu, housle a tiché bubnování. ,,Smím znát tvé jméno?" Ta otázka ji zaskočila.
,,Mé jméno?"
Kývla jsem na souhlas.
,,Feja. Jmenuju se Feja."
,,A...a do toho kopce půjdeme pěšky?" ukázala jsem na něj.
,,Jestli chceš..." pokrčila rameny, ,,ale já dávám přednost létání."
,,Létání?" Přikývla a ještě víc ji zahalila temnota. V tu chvíli se jí objevila veliká křídla a párkrát s nimi zamávala.
,,Sejdem se nahoře." V tu ránu vystřelila na oblohu rychle jako létavice. Vítr mě smetl na zem. Jak se opovažuje! Ona si tam doletí a já musím pěšky. Zvedla jsem se na nohy. Já jí ukážu! Jsem Mirtis. Jsem temnota. Mám křídla.

A opravdu nad rameny mi teď čněla tmavá křídla. Byla neuvěřitelně citlivá. Dokázala jsem to! Zaradovala jsem se.
Ale jak se to ovládá? Pokusila jsem se párkrát zamávat křídly, jak to dělala Feja. Fajn, tohle bych uměla a teď jenom doletět za Fejou do zámku. Co jsem si myslela, že to bude jednoduché? Představila jsem si, jak létá pták. Tak strašně jsem byla zamyšlená, že jsem si nevšimla, že jsem ve vzduchu. Jsem pták...a letěla jsem.

Město se rozprostřelo pode mnou. Stoupala jsem výš a výš a nedokázala jsem se ubránit vyjeknutí. Zatočila jsem se, když se překvapivě zvedl studený vítr. Byl to neuvěřitelný pocit. Vítr mě hladil po vlasech a já se znovu zatočila. Roztáhla jsem ruce, abych si ten pocit ještě víc vychutnala. ,,Vaú," nedokázala jsem déle zadržet vyjeknutí a pocit blaženosti.
Pomalu jsem se dostala k zámku. Opatrně jsem se pokusila přistát před zámkem, ale bylo to těžší než vzlétnout. Při prvním pokusu jsem si odřela koleno a skutálela se do trávy. Jak jsem dopadla na zem má křídla zmizela.