Ve spáru temnoty

12

Leven mi zařídil krásný velký pokoj s prostornou postelí, kam by se vešli dva až tři lidé. Poté, co mě Leven pozval na slavnost, jsme se oba procházeli po městě, až jsme dorazili k hostinci. Dvě hodiny jsem byla zavřená v pokoji a připravovala se na slavnost.
,,Kruci nál!" zanadávala jsem, když se mi nedařilo zapnout šaty. ,,Mirtis je všechno v pořádku?" zeptal se Leven, který stál za dveřmi.
,,Jo. Počkej prosím ještě chvilku," řekla jsem. Mezitím jsem zápasila s knoflíky a stužkami.
,,Jdu dolů," zakřičel Leven.
,,Jasně."

Konečně se mi podařilo všechno zapnout. Naposledy jsem se podívala do zrcadla.
Vlasy jsem si sepnula dozadu a rty jsem namalovala jemným leskem, který mi půjčila manželka zdejšího hostinského. Tmavě zelené šaty se podobaly smaragdu.
,,Dokonalé," pochválila jsem se. Zhluboka jsem se nadechla, poté jsem otevřela dveře a vydala se ke schodišti. Krůček po krůčku jsem scházela dolů, dávající se pozor na to, abych neupadla.

Téměř okamžitě jsem si všimla jasně modrých očí, které mě se zájmem pozorovaly.
,,Vypadáš úžasné," žasl Leven.
,,Děkuji. Ty taky."
Leven měl na sobě černé kalhoty s čistou bílou košilí a kabátcem. ,,Zavři oči."
,,Proč?" podivila jsem se, ale přesto jsem je zavřela. Po chvilce jsem ucítila Levenův horký dech na mém krku.
Něco studeného mi připnul okolo krku. Mohl to být řetízek s nějakým kamenem.
,,Otevři oči," zašeptal mi do ucha. Z jeho svůdného hlasu se mi málem podlomila kolena. Naštěstí mě pevně objal rukama kolem pasu.
,,Moc Vám to spolu sluší," ozvala se manželka hostinského.
,,Ne. My nejsme..." namítla jsem.
,,Ale di," mávla rukou.

Teď na mém krku visel nádherný řetízek se zeleným kamenem ve tvaru srdce.
,,Levene to si nemusel. Je moc pěkný. Děkuji ti."
,,Nemáš vůbec zač. Jsem rád, že se ti líbí," spustil ruce z mého boku. ,,Je to olivín. Prý se tomuto kameni přisuzují magické ochranné vlastnosti proti zlým duchům. A ještě symbolizuje přírodu, plodnost a hojnost."

Zadívala jsem do jeho modrých očí a měla jsem pocit, že v nich utopím.
,,Můžem jít?" zeptal se.
Já jen kývnu neschopná slova. Nabídne mi rámě a já ho příjmu. Beze slov odkráčíme na náměstí, kde se slavnost slunovratu odehrává. Udivené pohledy nás celou cestu provází. Hudba se line po celém náměstí. Lucerny spolu s měsícem všechno ozařují a dodávají tomu ještě větší romantiku. ,,Nádherné," špitne Leven.
,,Já vím." Přes náměstí se rozezní nádherná melodie houslí. Lidé teď zpomalili a tancují každý v páru.
,,Smím prosit?" uklonil se a podal mi ruku.
,,Jistě," odpověděla jsem.
Pak sleduju, jak Leven uchopí mou dlaň jakoby byla z nejkřehčího křišťálu a mými prsty proběhne lehké mravenčení.

Se spojenými rukami dojdeme pomalu do středu náměstí. Do zvuku houslí začneme první kroky. Jeho rty vykouzlí krásný úsměv a já mám dojem, že každou chvíli roztaju. Pomalu udělám otočku a dám ruku kolem jeho boku. Najednou se do písně přidají flétny. Leven mě začal divoce roztáčet. Všechno se změnilo ve změť barev a zvuků a on zůstal
jako jediný pevný bod. Mé tělo planulo a hořelo všude, kde se mě dotkl. Smála jsem se z plna hrdla, až jsem myslela, že puknu.

Ubíhaly vteřiny, minuty, možná i hodiny. Tančili jsme jenom spolu. Mé tělo se svíjelo do rytmu hudby, než jsem pohlédla do Victoriiných očí. Hned jsem odvrátila od ní pohled a zadívala se do Levenových modrých očích.
,,Měl jsem ještě jednu sestru," promluvil najednou Leven.
,,Co?"
,,Umřela, když mi byli tři."
,,To mě mrzí, Levene," řekla jsem upřímně.
Kývl hlavou na znamení díků.

V tu chvíli se mi před očima objevila vize... spíš vzpomínka.

Zahalená blondýna v černých šatech a šátku se skláněla nad malým hrobem.