Ve spáru temnoty

14

Setřela jsem si zatoulanou slzu. Najednou se za mnou někdo ozval: ,,Myslela jsi, že odjedu bez rozloučení?"
Otočila jsem hlavou a uviděla ho. Stál tam, ruce v kapsách, a v jeho očích se značilo zároveň štěstí, ale také strach z toho, co teď přijde. Rozklepanou ruku jsem si přiložila k ústům. Nemohla jsme uvěřit, že přede mnou stojí. ,,Levene tvá loď právě odjela," udělala jsem jeden krok směrem k němu.
,,Já vím," kývl hlavou.
,,Víš já jsem..."
,,Já vím," odpověděl hned.
Déle už jsem to nevydržela, udělala jsem dva kroky, které nás od sebe dělily. ,,Slyšel jsi všechno?" optala jsem se.
Jen přikývl.
,,Musím ti něco říct." Nervózně jsem žmoulala kus rukávu košile.
,,Nejdřív já," předběhl mě.
,,Mirtis nevím, co teď bude, ale ať jsi cokoliv... Já... Mám dar. Dávám život. Já uzdravaju nemocné. Takže já dávám život a ty přinášíš smrt."
Poslouchala jsem ho s pusou pootevřenou. Ušklíbla jsem se nad touhle prazvláštní situací. Život a smrt. Dokonalá dvojka...
,,Chtěl jsem tě požádat, jestli by jsi se mnou nešla na schůzku. Protože Mirtis já jsem se do tebe bláznivě zamiloval, od první chvíle co jsem tě potkal. Zažil jsem s tebou neuvěřitelné věci, které jsem ještě nezažil a chci je zažít dál. Já v tebe věřím."

To byly ty nejkrásnější slova, který mi kdo řekl. Já v tebe věřím. ,,Tolik jsem se bála," zlomil se mi hlas.
,,A čeho?"
,,Že jsem tě ztratila. Navždy."
,,Jsem tady," řekl. ,,Přímo před tebou. Mirtis já nikam nepůjdu."
Chytla jsem ho za pravou ruku. ,,Dobře. Já taky ne."
Pevně jsem ho objala a nechtěla jsem ho pustit.
,,Miluju tě Levene," řekla jsem konečně ta slova.
,,Miluju tě," zopakovala jsem.
Odtáhl se a zahleděl se mi přímo do očí. V jeho modrých očích se zaleskly slzy.
,,Vždyť já tebe taky, Mirtis."

V tu chvíli se se mnou zatočil celý svět. Cítila jsem neodbytnou bolest na hrudníku. ,,Mirtis jsi v pohodě?"
Přidržel mě, abych nespadla.
,,Můj hrudník," zasýpala jsem. Nemohla jsem dýchat a cítila jsem se, jako když mi někdo zabodl dýku do srdce. Leven mě sledoval se strachem v očích. Lapala jsem po dechu. V tu chvíli všechna bolest přestala. ,,Mirtis?"
,,To nic Levene. Jsem v pořádku."
,,Ale ty...," namítl.
,,Miluju tě," objala jsem ho a nechala jsem se unášet pocitem štěstím.

Mé srdce začalo bít.

Ahoj lidičky! Jak se Vám líbila kapitola? Je věnována každému čtenáři mého příběhu. A co říkáte na Mirtis a Levena?