Ve spáru temnoty

Epilog

Seděla jsem u kouzelného zrcadla, které mi ukazovalo lidskou lásku. ,,Děje se něco, Fejo?" optala se vládkyně.
,,Koukni se sama," ukázala jsem na zrcadlo. Dívka, která jsem přišla před dvaceti třemi lety jako smrt, našla pravou lásku. Jmenovala se Mirtis a byla jednou z nás. Viděla jsem v ní takový potenciál a ona se osvobodila. Stačilo říct dvě slova a myslet to vážně.
Ta slova zněla: Miluju tě.

Teď je Mirtis obyčejný člověk, který miluje. ,,To je teda něco," řekla vládkyně. ,,Má obrovské štěstí."
,,Co jsi to řekla, Karalin?"
,,Má štěstí, protože láska je ta nejkrásnější věc na světe. Fejo všichni jsme o někoho přišli. Vždyť ona sama viděla umírat svojí rodinu. Zaslouží si být šťastná."
,,Když myslíš," odfrkla jsem.

Sama jsem jí ale záviděla. Přišla jsem o důvěru všech, které jsem jako člověk znala, to je už ale dávno. Karalin odkráčela z místnosti a přitom se ozývalo dunění podpatků.

Když mi bylo blbě, uchýlila jsem se sem a pozorovala ji.
Byla šťastná, než kdy předtím. Po půl roce se Mirtis s Levenem vzali a měli spolu dvě dcery a jednoho syna.
Prvorozenou dceru pojmenovali Rose a druhou Eileen a syna zase po otci-Leven.

Za několik let jsem si pro ni přišla. ,,Nechceš pozdravit starou kamarádku?" zeptala jsem se.
Podívala se na mě svýma zelenýma očima.
,,Jsem připravena," odpověděla. Přitom se usmála a podala mi ruku.
,,Zdravím tě Fejo."

Konec