Ve spáru temnoty

1

Cválala jsem na svém vraníku. Jela jsem tak rychle, že jsem si nevšimla jezdce, který jel naproti mně. Bylo pozdě, nestihla jsem ubrzdit. Vší mocí jsem se držela šíje koně. Můj kůň se jezdce polekal a shodil mě ze sedla. To bude bolet, pomyslela jsem, když jsem padala. Kéž bych aspoň dopadla na měkkou trávu, ale ne. Celým tělem mi projela obrovská bolest. Nic jiného jsem nevnímala, takže jsem si nevšimla jezdce, který seskočil ze svého koně.
,,Jste v pořádku, slečno?" zeptal se hřejivý mužský hlas. Počkat on mě vidí?! Přede mnou stál vysoký a statný muž. Mohlo mu být kolem dvaceti. Nejvíc mě upoutaly jeho modré oči.
,,Ano," pokusila jsem se vstát, ale pravá noha mě zradila. Okamžitě mě zachytily jeho silné ruce. Tělem mi projel příjemný pocit. Cítila jsem jeho ruce, které se propalovaly do mé kůže. Zaujatá o náhlém dotyku jsem zapomněla na příšernou bolest v kotníku. Stále jsem byla uchvácená jeho modrýma očima, a proto jsem na něj jen tiše koukala.
,,Můj kotník," hlesla jsem po chvíli. Opatrně mi pomohl se posadit do trávy.
,,Ukažte mi ho," klekl si ke mně. Rozvázala jsem si botu a pomalu ji vysvlékla.

Jemnými pohyby přejížděl po mém kotníku. I když mě to nehorázně bolelo, nechtěla jsem, aby mě pustil.
,,Bolí to?" optal se.
,,Jen trošku," zalhala jsem.
,,Budu v pořádku." Ale on má slova, asi neslyšel. Utrhl si ze své košile kus látky a namočil ji vodou ze své čutory. Rychle mi látku omotal kolem kotníku.
,,Děkuju," špitla jsem.
,,Omlouvám se," povzdechl si.
,,Za co se omlouváte?"
,,Neviděl jsem Vás," vysvětlil.
Najednou jsem pocítila strašný pocit viny. Nikdo v mé přítomnosti nepřežije. Na pravé ruce se mu udělaly dva zakroucený klikyháky ve tvaru dvou S- znak smrti. Nechtěla jsem, aby zemřel. Nemohla jsem to vysvětlit. Poprvé se mnou někdo živý promluvil a nechtěla jsem, aby doplatil na to, že potkal v lese smrt.  

Moc děkuju za každé přečtení, hlasy a milé komentáře. Vždycky mě to potěší. Doufám, že se Vám další kapitola líbila. Příště bude delší. Vaše AnetPilaov