Ve spáru temnoty

8

O několik let dříve, Mirtis se dozvěděla, že je Smrt:

Letěla jsem, nebo spíš padala.
Nemotorně jsem dopadla na zem. Byla jsem zpátky na Zemi. Ale měla jsem všem přinášet utrpení. V tvé přítomnosti nikdo nepřežije, říkala Feja. Opucovala jsem ze sebe hlínu a sníh a vstala ze země. Po létu jako kdyby slehlo. Bílý poprašek pokryl celou planinu, kam jsem dohlédla. Cítila jsem se jinak... Tak zvláštně. Neslyšela jsem ani ptačí zpěv-nic. Sice jsem dýchala, ale něco bylo jiné. Rychle jsem přiložila levou ruku na hruď, kde by mělo být mé tlukoucí srdce. Ale netlouklo. Můj život jako kdyby se pozastavil.

Počkat! Tady to znám! Rozhlédla jsem se po zasněžené louce. Rozeběhla jsem se k lesní pěšince, která mířila k městu. Celá udýchána jsem doběhla na kraj lesa. Fingleton- tak se jmenuje mé rodné město. Teď je napůl vyhořelé a zbořené. Jak něco takového může udělat živej člověk?

Seběhla jsem z kopečka a uháněla k chlapci, kterého jsem dobře znala. Zachmuřený David si razil cestu přes sníh se sklenicemi plné mléka.
,,Davide!" zakřičela jsem na něj, ale neotočil se, ani nezastavil. ,,Davide!"
,,No tak! Nedělej, že mě neslyšíš!" Chtěla jsem se dotknout jeho ramene, ale necítila jsem ho. Jako kdybych byla neviditelná. Zastavila jsem před ním a on přese mě prošel.

Zhroutila jsem se na zem. Chtěla jsem plakat, ale slz se nedostávalo. Nikdo mě nevidí a ani neslyší! Nikoho tu nemám. Jsem sama...

Zůstala jsem ležet. Převalila jsem se na bok a stulila jsem se do klubíčka k mokrému kapradí. Jak jsem tam ležela, měla jsem pocit, že uběhlo víc času, než jsem si uvědomovala. Nemohla jsem si vzpomenout, kolik hodin uplynulo od setmění.

Z transu mě probral dětský smích. Jak se někdo může smát? V mé mysli se objevilo novorozeně, které tahalo svou mámu za vlasy. Zvedla jsem se a šla za ním. Věděla jsem, kde ho najdu. Nevím, jak a proč, ale věděla jsem to. Šla jsem částí města, která byla už opravena a po požáru jako kdyby se slehlo. Ocitla jsem se v prostorné místnosti osvícenou jedinou lucernou.

Hnědovláska se sklonila nad kolébkou a dala dítěti pusu na dobrou noc.
,,Dobrou noc Hynku" řekla svému synovi.
Miminko vykouzlilo ten nejsladší úsměv, až se mu udělaly dolíčky na bradě. Žena si lehla do postele a zashla lucernu. Přistoupila jsem ke kolébce. Dítě se na mě také usmálo. Já ale ne.

Sklonila jsem se nad kolébkou.
,,Život dává a já beru. To, ale neznamená, že nejsem spravedlivá. Každý má vyměřený čas. Někdo má delší a někdo zase kratší. Neboj se mě," podívala jsem se do vyděšených očí chlapce.
,,Nebude to bolet," zašeptala jsem. ,,Dnes ne," políbila jsem miminko na čelíčko. Usmálo se a pak zavřelo oči, jako kdyby spalo. Ale nespalo. Zavřelo oči navždy.

Nebohé dítě se už nikdy nepobralo. Bude na lepším místě, říkala jsem vždycky, když jsem někoho zabila.

Odešla jsem z domku dřív, než žena zjistí, že je její dítě mrtvé. Prodírala jsem se známými ulicemi a zastavila se před kamenným domkem. Oknem jsem nahlédla dovnitř. Nikdo se neobtěžoval vyčistit zaschlou krev na podlaze. Na tomhle místě jsem naposledy viděla svojí rodinu. Myšlenka, že jsou na lepším místě, mě uklidňovala.
Pořád tu bylo to ALE, JAK a PROČ. Nezodpovězené otázky.

Rok jsem bloudila, než jsem ho našla. Seděl nad korbelem piva, hlavu skleslou. Povzdechl si a vstal. Pronásledovala jsem ho, dokud nezašel do temné uličky, kde se zastavil. Pohlédla jsem do jeho krutých očí. Nikdy jsem nevěřila, že se snížím k tomu, co teď hodlám udělat. Ušklíbla jsem se.
Pomsta bude sladká...

Svou kouzelnou silou jsem ho pomalu začala mučit. Padl na zem a svíjel se bolestí.
,,To máš za moje sestry ty bastarde!" vyštěkla jsem, i když jsem věděla, že mě neslyší. Zabil je.

Ale o co jsem horší než on?
Právě dělám to samé! Vždyť jsem větší zrůda než on!
Zhroutila jsem se k němu. Má moc povolila, už jsem ho nechtěla zabít. Bylo ale pozdě. Ležel na kamenném chodníku bez jakéhokoliv příznaku života. Všichni mě nenávidí.

Vítejte u další kapitoly!
Jak se Vám líbila?
Každý názor, vote či přečtení potěší.
Kapitola je věnovaná -CreepyMaster-.