Ontary, pojď sem, musím ti něco pošeptat.
Curte, pojď sem, musím ti něco pošeptat.
Tatranko, pojď sem, musím ti něco pošeptat.
Pojďte všichni sem, musím vám něco pošeptat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
SECERET No. 1
Jak může existovat někdo jako já? Byl bych radši strážce galaxie, než hlídat nějaká hloupá tajemství. Každý z nás má ve společnosti nějaký účel, já jsem jak magnet na věci, které se nesmějí, podle jejich vlastníků dostat napovrch. Co kdyby ale jednou nějaká baňka praskla a její obsah se vysypal a všichni by ho viděli? Máme všichni právo na to mít svá tajemství. Ale já jim je nechci opatrovávat.
Tatranka po mě vrhne natěšený pohled, což znamená, že tak za třicet vteřin zvonek oznámí konec dnešního trápení ve škole, nebo že přibude nějaká nová epizoda k jejímu seriálu.
Zvonění málem zničí mé citlivé uši a v ten moment, kdy myslím, že jsem ohluchl, je Tatranka u mé lavice a snaží se zvednout mé ztěžklé tělo z nepohodlné židle. „Dělej! Dělej sakra! Chci ti něco říct." Naléhavě poskakuje, jako velikonoční zajíček v reklamě na kinder čokoládu.
Nezbude mi nic lepšího, než otráveně zabručet a nechat se odvést do odporně páchnoucí jídelny. Pozoruju jí, jak žvejká sendvič, který je plný nechutných oliv a šunky, protože sýr se jí hnusí a samotná šunka prej nevypadá dobře, takže to musí ,něčím' doplnit. Když spolkne sousto, konečně se přes stůl nakloní a zašeptá; „Včera u našeho baráku našli mrtvolu, víš to?" Řekne jako by to byla ta nejúžasnější a nejlepší zpráva dnešního, už tak dost blbého, dne. Podívám se na ní, jestli to myslí vážně. Zakroutím radši hlavou a pohled odvrátím na chudinku osamocenou palmičku v rohu místnosti. „No tak Milesi, v tomhle zapadákově se od jeho založení nic takového nestalo. Tak to zatím nikomu neříkej."
„Nerozlehne se to náhodou rychle, protože jak sama říkáš, se tu konečně ,něco' děje?" otážu se úplně nejvíce ironicky, jak mi to vesmír dovolí. Zvednu se a opustím kantýnu, která dělá ze slova smrad sprosté slovo. Tohle město se dennodenně vznáší na obláčku cukrové vaty a všichni tady ví, když se někomu rozbije sklenička. Jestli včera někdo tady umřel, bude se to šířit rychlostí světla.
„Milesi!" zasyčí někdo a zatáhne mě za roh chodby. Vyděšeně pohlédnu na osobu, která si mě tak moc přitiskla k tělu, že jeden jediný pohyb vpřed by způsobil flirtující až romantické posunky. Ontary. Jediná Ontary balí kluky vždycky takhle. Nechci to nazývat ,balí', ale na ní je lehká dívka slabé slovo. Dneska už po sté otráveně povzdechnu a udělám pár kroků vzad.
„Už ti to Tatranka říkala?" zvědavě zvedne silně vykreslené obočí. Ontary byla tak ďábelsky vyčůraná, ani kdyby mě mučila (ne, že už to nedělá), neřekl bych jí ani jméno mojí kočky.
„Co by mi měla jako říkat?" zatvářím se co nejvíc přihlouple, co to jde, a začnu hledat únikový východ, nejen z této situace.
Troufale se zasměje. Jako bych stál před bránou do ráje a zeptal se hlídače, teda Ontary; „Můžu dovnitř?" „Hahahahaha. Nasrat."
„Někdo u tý vraždy viděl Tatranku. Nikomu ani muk." Založí si ruce na prsou a rozhlédne se. Počká, až skupinka studentů projde a pak se ke mně nakloní. „Curt říkal, že ti říkal něco o tý párty u Errola."
„Nikdo mi nic neříkal." Odseknu pohotově tu nejvíce omílanou větu v mém životě. Většinu si ani nepamatuju, když už jsme v těch upřímnostech.
Zdravíčko, tak snad se vám první kapitolka líbila. Budu moc ráda když hodíte vote nebo nějaký ten komentík :3. Užívejte večer
