Ontary, pojď sem, musím ti něco pošeptat.
Curte, pojď sem, musím ti něco pošeptat.
Tatranko, pojď sem, musím ti něco pošeptat.
Pojďte všichni sem, musím vám něco pošeptat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
SECRET No. 2
Když znám tajemství ostatních, čekali byste, že se ke mně budou chovat, jako bych byl z nejkřehčího porcelánu, nebo bych byl krásnější jak Kleopatra, budou mě uctívat jak bohyni Afroditu, ale ne. Vzbudit podezření, že jen něco tuším, natož vím, by bylo to nejhorší, co by se mohlo stát. Lidé by začali mít zájem a vyptávali by se. Tím bych ztratil svůj štít. Všichni jsou jen vystrašení, že se stane něco, co jen pozmění průběh naplánované budoucnosti.
Sluneční paprsky mě příjemně šimrají po obličeji, když se s Curtem opíráme o špinavou výlohu supermarketu. „Myslím, že jsem se tam s někým vyspal." Pronese, jako by říkal; „Jdu se vyčůrat." A usrkne z kelímku limonádu.
„Se mnou určitě ne, brácho." Opáčím a sám se snažím vzpomenout na tu divokou noc, která podle mě nebyla něco extra, ale podle ostatních by měl Errol vyhrát Nobelovku za večírek roku (jen proto, že tam nebyl odpornej punč pro suchary, nechal odemčenou ložnici jeho rodičů a objednal velkou trampolínu).
„Nikomu to neříkej, hlavně ne Aaliyah." Povzdychne a tvrdě opře hlavu na výlohu.
Kývnu na souhlas a pak mi dojde, že onu osobu ani neznám. „Kdo je Aaliyah?"
„Už dva měsíce moje snědá přítelkyně. Občas mě poslouchej a nebuď v tom svým vesmíru plných zákonů a karem atak."
„Zaprvé, ty zas nebuď rasista a narušovač aur," zatváří se, jako bych mu právě vysvětloval magii rovnic, „o to tě upřímně žádám a zadruhé, dvouměsíční vztah je nic." Naše nejhlavnější pravidlo, když někdo urazí tebe, uraž ho taky, když ti někdo ublíží, zabij ho. To vždycky říká Tatranka, ale teď to použiji pro svůj prospěch.
„Dva měsíce je silné a nerozlučné pouto, tomu klukovi a delfínovi bez ocasu stačilo pár týdnů."
„Prdla si před tebou?" sám se zastydím za tu otázku, ale stejně mám pravdu.
„Jackovi a Rose stačilo pár dní!"
„Ronovi a Hermioně to trvalo celý moje dětství!"
„Kdyby byla s Harrym, byla by komnata nejvyšší potřeby fakt potřeba."
Plácnem si, hlavně proto, že už nevíme, o čem se dohadovat. A protože jsme perverzní. Když si řeknete; Wow, Všemocný Strážce tajemství alias já, vybavíte si oholenýho mnicha ve sněhobílém županu a knírkem smotaným do tenkého dredíku až k zemi. Ale když mě znáte, vybavíte si toho kluka, co postává s kamarádem před obchodem a baví se s dívkou, která má ty nejtemnější vlasy na světě, ale tak barevnou duši, že vám to přijde až nemožné. Když mě znáte, nevíte, co jsem.
„Hele, víš, že nějaký kluk tam začal vyprávět strašně trapnou historku? Prej to bylo něco s popelnicí a tričkem."
Hned mi je jasné, o koho jde. Pamatuji si každého, kdo mi kdy někdy řekl nějaké tajemství.
„Byla to posedlost. Ale takovou blbostí. Každý něco skrývá, viď Milesi? Tenhle svět je jen pro přeživší." Klepe se, jako by mu byla zima. Venku je ale dvacet pět stupňů, to nebude chlad. Strach by se v tomhle případě dal přímo rozkrájet na malé úhledné krychličky. „To tričko moje matka vzala a vyhodila. Prej bylo starý. Ten večer jsem vlezl do tý popelnice a byl jsem v ní skoro celý den." Začnou mu téct slzy. „Ztratil jsem toho už hodně a to žluté tričko bylo moje dětství, dětství s Molly a s kamarády." Začne bušit pěstmi do rozpraskané omítky. „Bylo ještě víc zničený, než před tím. Proč ti co utrpěli zranění, trpí víc, než postřelení." Natáhne se pro láhev, kterou ale nedopatřením pustí. Tmavě zelené střípky se odráží od dlaždic a našich bot.
„Postřelení většinou zemřou. Není v tom zas takový rozdíl, Fille."
Nevím, proč mi ho bylo líto. Už dřív bral tvrdší drogy a brečel i když mu někdo upil z pití.
×××
zdravíčko kafíčko :D, snad se vám dneska líbila kapitola s takovým podivně krátkým flashbackem...vote i komentík potěší <3, mějte se krásně, já se jdu učit na příjmačky a fakt jsem zvědavá jak zvládnu tu matiku...
