Ontary, pojď sem, musím ti něco pošeptat.
Curte, pojď sem, musím ti něco pošeptat.
Tatranko, pojď sem, musím ti něco pošeptat.
Pojďte všichni sem, musím vám něco pošeptat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Mrazivý vítr mi cuchá vlasy, jak jen může. Pár dní, již chladné město, topící se v oceánu strachu, začíná ztrácet dech. Je jen otázka času, kdy padne ke dnu, ze kterého se už nevynoří.
Jediný rychlý pohyb, který z nenadání kolem mně prosviští jako vítr a strhne mne k zemi. Praštím se o něco do hlavy, ale to teď není podstatné. Nade mnou se sklání Errol a něco blábolí, dokud mi nenatáhne ruku na pomoc.
„Moc se omlouvám, chtěl jsem tě jenom zatáhnout sem do ulice a ne ti tak ublížit." S jeho pomocí se zvedám. Nemůžu se tvářit jinak, než překvapeně. Ať už chtěl, co chtěl, nechci toho být součástí. „Jsi v pohodě? Byl jsi u Tat? Říkala ti něco?" bolest a podezíravost mi dovolily jen zakroutit hlavou. „To je dobře, ona s Ontary zmizely. To už víš určitě, buď prosím opatrný. Byl jsem Tatranku kousek doprovodit, když jsme viděli Ontary jak odchází."
Zakývám hlavou, aby to vypadalo, že poslouchám.
„Na další párty nesmíš chybět, dobře jsi to tam rozjel." Začne se usmívat a dá mi jemně pěstí do ramene. To mě nutí se na pár vteřin hluboce zamyslet. Nemohl jsem si vzpomenout, že bych tam něco dělal. Vůbec nic.
„Vždyť jsem tam nedělal nic extrémního."
„Kámo, nejdřív jste tam dost laškovali s Ontary a potom jsi tam měl naprostej harém." Směje se, až se skoro popadá za břicho.
Nepamatuju si absolutně nic. Děsí mě to. Nechápu jak je to možné, když jsem se tam skoro ničeho nedotýkal. Jsem zmatený a v šoku. Mám stažený žaludek a srdce mi zanedlouho vyskočí z hrudi, jestli nezjistím, jak celá debilní noc proběhla. Jako by toho už nebylo dost. Ontary byla se mnou, pak musela odejít a když se vrátila, vyrazila za Curtem. Doufám, že to tak bylo. Nikdy jsem se necítil tak zvláštně. Nic o té noci nevím. „A ty jsi byl doprovodit Tatranku?" zvědavě nakloním hlavu, i když to zatraceně bolí.
Přikývne a začne nohou dloubat do země. „Už asi půjdu a ještě jednou promiň." Nevinně se usměje a nechá mě samotného ve špinavé ulici, která páchne plísní a vlhkostí.
Poprvé, za celou lidskou existenci vytáčím číslo Ontary. Sotva to dvakrát broukne ohranou melodii a už se na druhé straně ozve: „Ahoj Milesi!"
Nechci se jí omlouvat. Opravdu ne, to ona se má omlouvat mně a děkovat, že jsem jí ve své hlavě zabil asi jen tisíckrát. „Hele...Fakt se omlouvám, za to co se dělo na tom mejdanu."
„A co se tam dělo?"
Úlekem vyjeknu. Takže nejsem jediný, kdo si nic nepamatuje? Ale vždyť říkala, že byla s Curtem.
„No ty a já..."
„Co?"
„Tak nic, dobrý. Papa." Típnu a zhluboka vydechnu. Nejnáročnější a nevystresovanější hovor mého života. Ontary, Tatranka i Errol o vraždě něco řekli, ale třeba Curt se vůbec nevyjádřil. Co když byl s Ontary na tý její procházce.
Co když si z té noci toho nepamatuje mnohem víc lidí? Je možné, že jsme se tím všichni stali součástí a vlastně spoluviníky?
×××
Já vůbec nevěděla, že je dneska sobota :DDD. Dneska je kapitolka taková kratší, ale tak snad se vám líbila. Zajímalo by mě, kdo myslíte, že je vrah :D. Budu se na vás těšit zase za týden u nové kapitolky <3.
