Ontary, pojď sem, musím ti něco pošeptat.
Curte, pojď sem, musím ti něco pošeptat.
Tatranko, pojď sem, musím ti něco pošeptat.
Pojďte všichni sem, musím vám něco pošeptat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
SECRET No. 4
Policie zatím nezveřejnila žádná nová zjištění. Je jisté, že zavražděný muž nebyl místní, ale ani sousedství nehlásí, že by ho někdo poznal. Žádné doklady nebyly nalezeny, ale podle odhadu je velice mladý. Případ je stále hlavním terčem vyšetřování a je obklopen tajemstvími, která město Willowick dlouho nepamatuje, proto všechny občany varujeme. Po nocích dodržujte nejvyšší obezřetnost a to platí i přes den. Vrah ještě nebyl dopaden...
Willowick je otřesen a lidé se bojí jen vyjít ze svých úkrytů. Když sedím za oknem, z města sálá teplo a příjemná atmosféra, dneska kdybych se k tomu oknu jen přiblížil, byl bych jen zaslepen tím strachem a zoufalstvím, které posledních pár dní vytváří hustší a hustší mlhu, ve které se opravdu těžko dýchá. Osoba ale nebyla zdejší, to mě nutí se pozastavit nad tím, proč si viník vybral právě tohle poklidné městečko, kde se všichni znají a slova spor a konflikt tu nikdo nezná. Jistě spousty přátelství je zde nahraných, jak smích ve starých seriálech, a tajemství zde kolují neustále, ale to nemění fakt, že se tu nic neděje. Je tak očividné, že je tohle město příliš nevinné a proto musí být trošku přepsána historie, aby byl Willowick navždy poznamenaný něčím, co se třeba ani nemělo stát tady?
Ontary mě ničí den co den. Nedá se jen tak odcvrnknout, jako nějaká nechutná rozinka. Myslím, že je do toho zapletená, jak se pořád snaží, aby ji Errol nechal. Měl bych si pořídit špunty do uší značky AntiOntary.
Volá mi Tatranka. Konečně někdo jiný, než ta blbá stíhačka. Ontary nemůže být Boeing, protože odmítá spadnout. Jsem sice na vážkách, jestli to vzít, protože jakýkoliv hovor je teď znamením naprosté apokalypsy, ale nakonec ten stupidní čudlík stejně zmáčknu.
„Ahojkos tady Tatrankos." Pozdravila zvesela, ale mně do smíchu vůbec nebylo. „Nechce se ti ven? Do parčíčku?"
„Tat? Jsi v poho?" její sjetě veselé já mě občas fakt děsí.
„Naprosto, pane Cloude." Nenávidím, když mě někdo oslovuje příjmením. Zahučím do mobilu na souhlas a popadnu bundu.
Willowick jako by zešedl, možná dokonce zčernal. Nikdy to nebylo nijak zvláštně kulturně vybavené město, ale je tu kino, kde každou sobotu je poloviční cena, krámek se starými knížkami a tretkami, nebo nejkrásnější a nejpříjemnější kavárna v okolí, z které se vám prostě nechce odejít. Tohle všechno dělá město o něco krásnějším a příjemnějším. Může někdo pokazit ten lehce sladký obláček, který tohle město vždycky nadnášel a nechal ho spadnout do prázdné nicoty?
„Co je vlastně tak fascinujícího na těch listech, na které koukáme?" otáže se Tatranka, když ležíme pod stromem a je dlouho ticho. Ona nenávidí ticho, už jsem zapomněl jestli to je nějaká fobie či co, ale prostě šílí, když kolem ní není chaos, nebo aspoň tichý zpěv ptáčků. V šesté třídě mi řekla, že by klidně dělala ty nejhnusnější a nejpodivnější zvuky, jen aby nebylo ticho. O týden později zůstala po škole, za nevhodné vyrušování při testu, ale stále jsem já jediný, kdo ví, proč to udělala.
„Já ti ani nevím, četlas ten článek v novinách?"
„Nic nového, jsem zvědavá, co přijde dál." Neměla to říkat. Přijde toho ještě hodně a nemáme čas se na to připravit. Bílé čisté ovečky, které budou všechny od rudé krve. „Víš, že Ontary a Curt si-"
„To spolu rozdali na Errolově mejdanu?" provokativně jí doplním a zasměju se. Naštve se, ale jen malinko.
„A já, když jsem po dvou hodinách odešla, mám mnohem méně informací, jak ty. Tak se nevytahuj." Dloubne mě do žeber, ale stejně jí zacuká koutek. Tenhle úsměv byl upřímný, ale situace mě uvnitř tak sžírá, že nevěřím ani jí.
×××
Tadaaaaaaa. Jsem zpátky. Já vím, omlouvám se, ale u mám po přijímačkách (které jsem nehorázně zkazila :D), ale už tu budu zase častěji. Tak snad se kapitolka líbila. Užívejte neděli.
P.S.: pravděpodobně bude teď každou sobotu nová část <3
