Ontary, pojď sem, musím ti něco pošeptat.
Curte, pojď sem, musím ti něco pošeptat.
Tatranko, pojď sem, musím ti něco pošeptat.
Pojďte všichni sem, musím vám něco pošeptat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Myšlenkám asi neutečeme. Ale přeci jen jsme se nacpali do Curtova mini auta a vyrazili pryč. Cesta utíká rychle, protože jedeme jen do vedlejšího města Cleveland. Občas mě napadlo, že to je jako za starých časů, jen já, Curt a Tatranka, ale radši se nenechám unáhlit a nic neřeknu. Už je to vážně dávno co jsme spolu někam jen tak vyrazili. Asi to nikomu z nás nechybělo.
Z přemýšlení mě vytrhne Tat. „Curty prosím tě zastav."
„Proč?"
„Potřebuju na malou."
Curt se podívá nahoru a povzdechne ve tváři s výrazem ach ty ženský. „Dojdeš si v centru."
„Pěkně prosím. Budu řídit zpátky."
On pevněji chytne volant. „To radši ne." A sjede ze silnice k malinké benzínce. Vystartovala z auta jako by v něm měla brzy vybouchnout bomba.
Curt se hlavou otočí do zadní části vozidla a zpraží mě znepokojeným a naštvaným pohledem, protože jsem rozvalený přes všechny tři miniaturní sedačky a nohy mi visí z okýnka. Zamlaská a zakroutí nevěřícně hlavou. Nevinně se usměju a vyčkám, až mi řekne, co mi chce říct. Musí to být hrozně důležitý a soukromý, jinak by Tatrance nezastavil ani omylem.
„Včera jsme se rozešli s Aaliyah."
„Kdo je Aaliyah?"
Zčervená vzteky. Toho jsem ale docílit nechtěl. „Milesi, dneska mě neser."
„To ne já, to můj sarkasmus." zasměju se, protože mi moje vlastní hláška přišla vtipnější, než ta jeho. Ale stejně se na něj podívám omluvným výrazem a už jsem hodný.
„..."
„Fakt s tebou soucítím brácho, je mi fakt líto tvé snědé přítelkyně, ale ona si tě nezaslouží."doufám, že jsem odrecitoval všechno, co chtěl slyšet.
Znova si povzdechne. „Víš co mi poslední dobou vrtá hlavou?"
Zakroutím hlavou. Jak bych to asi mohl vědět, když neumím číst myšlenky?
„Errol měl párty a sám na ní prej skoro vůbec nebyl."
A je to tu zase. To slovo které zní pomalu v každé větě. Prej. Prej. Prej. „Nechci tě zklamat Sherlocku, ale pravděpodobně to není pravda. Byl tam v ten večer vůbec někdo, když si skoro nikdo nic nepamatuje?"
„Já vím, že jsem tam seděl s Ontary venku, protože uvnitř bylo hrozný vedro. Najednou tam prošla Tatranka s Errolem, a Errol furt říká, že s tím má ona něco společného."
Vidím jak se Tat vrací, tak na ní ukážu a zašeptám; „Myslíš, že tenhle hobit by někdy něco někomu udělal? Ježiši." a plácnu se dočela.
Musíme na to přestat všichni myslet. Hned.
V kavárně je poměrně rušněji, než obvykle. Curt se za nás obětuje a rozhodne se vystát dlouhou frontu za nás všechny. Hlavně proto, že tam čeká moc hezká holka, ale budu dělat, že o tom nevím.
Tatranka se kouká z okna na malinký rybníček s lekníny. „Jaké to je, když víš všechno?"
Trhnu sebou, jako bych padal a probudil se. „Cos to říkala?"
„Nedivila bych se, kdybys řekl, kdo je vrah. Já vím, že ty všechno víš."
Zděšeně se rozhlednu okolo. „Jak tě to napadlo, Tat? Já právě nevím nic." a chytnu ji opatrně za ruku, kterou má položenou na stole.
„Lidi se ti svěřují, já se ti svěřuju. Znáš naše nejtajnější tajemství, Milesi."
V hlavě mi probleskne. Jak Rebecca zničeně vyprávěla, jak schválně topila svého bratra. Jak Josh brečel, že chtěl spáchat sebevraždu. Jak Luna potemněle šeptala, že viděla démona.
„Ne, nikdo mi nic neříká." jsem zvyklý lhát, ale z téhle lži mě bodlo u srdce.
×××
Menší výlet naší kamarádské trojice. Snad jste si kapitolku užili, moc vám děkuji za komentíky a votes (já vím, že to vypadá, že si toho vůbec nevážím, ale ani nevíte jak mega moc obrovskou mi to dělá radost <3) užívejte si vedra a hodně štěstí ať se vám podaří opravit ještě nějaké ty známky <3!!
