Ontary, pojď sem, musím ti něco pošeptat.
Curte, pojď sem, musím ti něco pošeptat.
Tatranko, pojď sem, musím ti něco pošeptat.
Pojďte všichni sem, musím vám něco pošeptat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
SECRET No. 3
Každý má někde něco schovaného, věc jednoduše najdete, tajemství se hledají hůř. Pokud se k vám nepřiplazí a neprosí o milost. Ale občas se hvězdy nějak špatně seřadí a tajemství vyplouvají napovrch, jako bublinky na hladinu. Jedno po druhém.
Prsty mi už odumírají od psaní eseje na téma; nechte lesy dýchat, a v playlistu dochází písničky. Málem jsem si pomyslel, že horší to už opravdu být nemůže, jenomže...zavolala Ontary. Všemocná Ontary, která se narodila jen pro to, aby ukázala světu význam slova otravovat.
„Pojď ven prosím, fakt stav nouze." Ozve se fňukání a já mám sto chutí to položit. Ale zas nejsem takovej necita.
„Ne." Odseknu tak rychle a ostře, že by to rozřízlo i diamantový přívěsek profesorky Grundviové, který mě celou hodinu oslepuje ve spojení s jejím výstřihem.
„Akutní případ, přísahám!" v duchu počítám do deseti a při každém sudém čísle ji nazvu nechutnou sirénou.
Chvíli mlčím, aby to vypadalo, že přemýšlím. „Ne."
„Hele, já asi něco měla s Curtem." Zase chvíli mlčím a dojdu k zataženému oknu. Tahle informace je naprosto nepodstatná a nedůležitá pro můj život, takže mi to je úplně fuk. Nejsem Strážce školních drbů.
„No a?" odhrnu záclonu, protože trošku sluníčka bych teď, po sto letech psaní úkolu, uvítal. Místo sluníčka vidím Ontary, před naším domem. Proto je asi dneska pod mrakem. Silně a hlavně nahlas povzdechnu do telefonu, aby to slyšeli i na Antarktidě a zmáčknu červenou ikonku.
„Ontary, mně je jedno a ani mě nezajímá, s kým trávíš svoje noci."
„Jenomže Errol to ví, a chce to říct Curtově holce." Začne zas brečet a mě je z ní docela do smíchu, co jako čeká, že udělám. Beztak To tý Aaliyah už někdo řekl. Miluju, když můžu vymýšlet lidské řetězce. Tenhle ten to řekne tomuhle a ta zas týhle a tak dále. Jedno z mých nejoblíbenějších hobby. Jen se podíváte a už vidíte ta spojení. Nekonečná hra, při které se nikdy nenudím a nikdy neprohraju a to všechno bez podvádění. Kdyby se takhle daly hrát třeba monopoly, hrál bych je každý den.
„A co jako chceš? Nejsem pán času, ani vládce vesmíru, tak po čem do prdele toužíš?!"
Mlčí. Rozhlédne se a zase mlčí. Ukradla mojí taktiku, což dávám vždycky všem pořádně sežrat. Začnu dělat různý pazvuky, abych dal najevo, jak dobře se bavím. „Chce na mě a na Tatranku říct policii něco ohledně tý vraždy, že v tom máme prsty." Pokrčím rameny, nevěřím jí ani slovo, nikomu nevěřím. Pokud chce Errol holky do toho nějak zatahovat, je naprostý blázen, protože všichni v době, kdy se to stalo, jsme byli všichni u něj doma, takže mu to nikdo nesežere. „Milesi, on je schopný všeho, prosím, udělej to pro Tatranku."
Občas existuju, občas ne. Na tomhle principu funguje celý můj život. Jenomže teď se to někdo rozhodl zničit.
×××
Prokrastinuju, tak proč nepřidat nová díl LSE? Fakt se omlouvám, jestli se Vám tahle kapča moc nelíbila, ale kvůli zkouškám nic nestíhám a všechno co teď dělám stojí za velký ...... Užívejte neděle a toho podivného počasí :D
