Budoucnost, Přítomnost a Minulost

Vězněná

Nad Lili se tyčili dva stíny vykreslující rysy lidské postavy.

"To byl divný sen.." Řekla jsem si pro sebe v polospánku. Mé oči byly stále zavřené, posledních pár sekund jsem jen tak ležela a odpočívala. Nechce se mi vstávat, stačilo by mi ještě chvíli takhle ležet. Připadalo mi to jako bych se vůbec nevyspala, pořád jsem byla unavená a moc líná otevřít oči. Nešlo mi však znovu usnout. Začali se probouzet i moje další smysly, nedaleko mě se ozval nepříjemný zvuk, jako by někdo otevíral klíči hodně rezavý zámek, následně se ozvaly příšerně skřípající dveře. Zamračila jsem se a přiotevřela oko. Zatímco se moje oči otevíraly a chystaly se spatřit okolní svět, netrvalo dlouho a letěla jsem vzduchem "Au"dopadla jsem na tvrdou zem. Bolel mě zadek a záda, někdo mě kam si brutálně hodil. Otevřela jsem oči a vytřeštila je, jelikož jsem byla za mřížemi a člověk co mě sem právě hodil zavíral dveře od cely. Vyskočila jsem, nohy se mi rozeběhli k mřížím. Popadla jsem je, v mém obličeji se projevovala zlost." Co si myslíš že děláš ?! Nic špatného jsem neprovedla?!" Voják mě ignoroval a odcházel pryč. "Slyšíš!!" Ječela jsem na celou věznici. Třásla jsem mřížemi a tloukla do nich. Už nějakou dobu se rozléhal můj hlasitý řev, ale nikdo mě nevnímal. Nemá to cenu, posadila jsem se na slámu co měla napodobovat postel. Je tu hrozná zima. Překvapilo mě že je stále večer, museli mě najít během toho co jsem spala v tom vozu. Přivírali se mi oči, byla jsem hrozně unavená. Klepající se v rohu na nepohodlné slámě jsem pomalu usínala. Když v tom se začali ozývat jiné kroky. Už dlouho tu nikdo neprocházel, vzpamatovala jsem se. "Nesmím to přestat zkoušet!" Vyskočila jsem a znova přikráčela k mřížím cely. Za rohem se objevila zatím, polovina mužské postavy. "Hej ty!!" dovolovala jsem si. "He-" Muž vrazil do mříže od mé cely a chytil mě za krk. "Ty máš nějakou kuráž, dovolovat si na mě." držel mě pevně že jsem sotva popadávala dech. Zlým pohledem jsem se mu dívala přímo do očí a on mě. "Ty musíš být ta čarodějnice co se objevila uprostřed mého náměstí." Naklonil se blíž a ušklíbl se. Tohle jsem nesnášela, muž si dovoluje na ženu a myslí si že si může dělat co chce protože je silnější. "Hodláš mi říct kdo jseš?" vyhrkla jsem ze sebe posledním dechem. "Já ?!" Řekl a hlasitě se zasmál. "Ty nevíš, kdo jsem?!" jeho smích ustal "Nevadí." Zkoumavě se na mě podíval. "Hmm..říkali že čarodějnice jsou překrásné." dodal a rukou přejel přes můj pramínek vlasů. "Taková škoda že tě zítra upálí." Znovu se ušklíbl a jeho ruka co mi svírala krk trochu povolila. Zkameněl mi obličej, měla jsem strach ale stále jsem nic neříkala. "Možná by tu byla jedna možnost, Kdyby jsi měla zájem?" rukou mi nadzvedával bradu. Byli jsme hodně blízko a dívali se sobě upřeně do očí. Pousmála jsem se "Ha!" stále jsem se smála co mi to dech dovolil. "Ty si myslíš že bys měl šanci?!" Odpověděla jsem drze. "Radši umřít než strávit jediný moment svého života s tebou." U posledních slov jsem dráždivě zpomalila a jednotlivě je vyslovovala. Vytočený muž mi zlověstně stisk krk a odhodil mě na zem. Odfrk si a odešel. Seděla jsem na zemi se svým úsměvem co mi ještě zůstal po konverzaci s ním. Rukou jsem si držela krk, i když jsem věděla v jaké situaci se nacházím, nikdy bych se z ní nechtěla dostat tímto způsobem. Navíc ten pocit z vytočení toho člověka byl nepřekonatelný. "Ach jo" povzdechla jsem si a vstala ze země. "Tak to jsem vážně nečekal" ozvalo se za mnou. Zmateně jsem se otočila. Přede mnou stál kluk s modrými oči v černém saku. Ano to byla ta osoba co se mě snažila vymazat z planety země. "EH?" vypadlo ze mě. "Pfff" rozesmál se "ten byl dobrej! Prej....Ty si myslíš že bys měl šanci..." Rozesmál se ještě víc. Navztekaně jsem se usmívala. "Jak jsi se sem k sakru dostal!?!" Každé slovo jsem naštvaně oddělovala. Kluk si utíral slzy od smíchu "ah mě si nevšímej já to tu jen tak pozoruju." Usmíval se. "Počkat ty víš jak se dostat zpátky?" Vyhrkla jsem. "A co když jo?" odpověděl kluk a prohlížel si mě. " V tom případě mě odsud dostaň pryč!" Přiblížila jsem se k němu. "Proč bych měl? Mým cílem bylo, se tě zbavit a jelikož tě zítra upálí nemám žádný důvod ti pomoct." Dodal mrazivě. "Prosím." "Můžeš prosit jak budeš chtít ale ven tě nedosta-" Zarazil se a zbystřil. Díval se na můj náhrdelník co mi vysel na krku. "Co je?" Nechápala jsem. "Hmm zajímavý, možná bych mohl udělat vyjímku." usmíval se a stále pozoroval můj náhrdelník.  "Vážně?" "Ano, ale za ten náhrdelník." Zmlkla jsem. "Ten náhrdelník....mám po babičce. Promiň ale ten ti dát nemůžu." Řekla jsem zatímco jsem ho pevně svírala. "Tvoje chyba." Otočil se a chystal zmizet. "Ne! Počkej!" Běžela jsem k němu "Já chci jít taky domů!!" V poslední sekundě jsem zakřičela těchto pět slov na záda mizející postavy. Zamotala se mi hlava a spadla jsem na zem. Jednou rukou stále svírající náhrdelník jsem zahmouřila oči. Druhou rukou jsem si podržela hlavu a znova je otevřela. Nacházela jsem se v mé staré škole jako by ani jedna sekunda neuběhla.