Budoucnost, Přítomnost a Minulost

Znovu ve spárech času

Poslední dobou jsem se vystavovala všelijakým nebezpečným situacím a vždy v tom měl prsty ten záhadný gang s lidma v bílích sakách. Pokaždé se mi však povedlo vyváznou bez jediného škrábance a to všechno díky stále neznámému klukovy. Absolutně ho nechápu. Pořád mi vyhrožuje že mě sem přišel "zahubit" ale zatím ho pokaždé vidím mi pomáhat. Nejhorší na tom je, že se zbláznila i moje škola. Z ničeho nic se se mnou baví jakýsi školní idol. Neustále za mnou dolízá a vyptává se co mám ráda, co ráda dělám a co ne. Právě jdu z oběda do třídy si zbalit tašku. Hádejte co! Za mnou se extra nenápadně plíží náš idůlek-neboli James. Povzdechnu si. "Co chceš?" James zklamaně vyleze ze schovky s tím že byl odhalen. "Nic moc" usměje se. Podívám se na něj přes rameno "super, tak proč mě furt pronásleduješ? Nic proti ale je to docela nepříjemný." Otočím se zpátky a pokračuju v chůzi do třídy. V ní vytáhnu mobil a posadím se na lavici. Nikdo ve třídě není. Jsem tu jen já a mobil, jo a taky James co před ní stále čeká. Chviličku tady zůstanu, třeba za chvíli odejde. Pomyslím si. Projíždím si applikace na novým Huawei mobilu. Mám tam stažené první tři blbosti co jsem zahlédla na App store. Minuty utíkají, stále si hraju a on tam stále stojí. "To snad neni možný" zamumlám si pro sebe potom co očkem mrknu ke dveřím třídy. Nejvíc mě ale udivuje že tam dokáže jen tak stát a čumět do zdi. Najednou se ozve messenger. Je to Saša. Rozkliknu si její hlavu a zobrazí se mi konverzace.  

Saša: Ahoj Lili co děláš?      Já: Sašo! Zachraň mě!       Saša: Co je?      Já: Sem tu s tím stalkerem! Musíš mi pomoct, kde si?       Saša: Cože? Ty seš ještě ve škole?! Sorry kámoško ale já už sem doma.      Já: Fajn tak já si s ním poradím sama...příště mi kupuješ kolu :)     Saša: Heej to je nefér D:

*zobrazeno 3.4. 16:47

Sakra, vypadá to že jsem na to sama. Zvednu se z lavice. Na záda si hodím batoh a mobil do kapsy. Vyjdu ze třídy kde na tom stejném místě pořád čeká James. "To ti to trvalo" dodá. "Proč si na mě teda čekal?" Otázka však zůstává bez odpovědi. Takhle se ho nikdy nezbavím, musím něco vymyslet. Tato věta mi proplouvala hlavou, dokud jsem na to nepřišla. "Aa..jo hele, můžeš tady na mě minutku počkat?" James se na mě otočí s údivem ve tváři. "Já jenom že bych s tebou chtěla jít po cestě domů ale hrozně se mi chce na WC.." Usměju se. Rozzářený jen přikývne a pokračuje v čekání. Zatímco já se odplížil na "záchody." Samozřejmě hned mířím ke skříňce kterou začnu rychlostí blesku otevírat a stejně tak se i obléknu. Nezpozorována si to mířím k východu. "Yes! Neviděl mě!" nadšeně zamumlám. Běžím uličkou domů, ale to by nebyl normální den kdyby se neobjevili moji známí sakáči. "Neee teď nee" postěžuju si a běžím zpátky. Jako bych to nepředpovídala, na zpáteční cestě vylézají další lidé. Teprve teď mi došlo jak blbou cestu domů mám. Odhodim batoh na zem, z kapsy vytáhnu mobil a začnu vytáčet městskou policii. Mobil pípne na znak přijmutí. Z telefonu se následně ozve milí hlas jedné policistky. "Dobrý den." Její příjemný tón, mojí aktuální situaci něčím si ulehčí. To by mi však nesměl chcípnout mobil. Že já blbec hraju půl hodiny nějakou skákající opici. Jediná šance která mi právě zbývá je- přede mnou se objeví má spása- kluk v černém saku a jako vždy všechny zpacifikuje. Zanedlouho byl hotový. Následně si o sebe začal otřepávat ruce jakoby to byla brnkačka. Už nějakou dobu jsem o tom přemýšlela, ale asi je nějaký zvláštní druh agenta nebo tak něco. Stál a díval se na mě s jeho obvyklím úsměvem. "Dlouho jsme se neviděli" mrknul na mě. "Jo, asi od včera" špitla jsem a odvrátila pohled. Pomalu se přiblížil "Co je? Neříkej že ses mě začala bát." bafnul mi do obličeje. Zvedla jsem hlavu abych na něj viděla, přitom ho odstrkovala dál a dál. "Co je furt s tim ...ty se mě snad bojíš...já tě zabiju... vždycky tě můžu zabít... chtěl jsem tě zabít ale nemám čas... Už mě to unavuje! Ty i tenhle způsob života!" Nadechla jsem se abych mohla vyslovit poslední slova. "Jestli to myslíš vážně, tak to už konečně ukonči!!" Mlčky na mě vykuleně zíral. Za chvíli se vzpamatoval a otočil se zády. V půlce cesty však nečekaně zastavil. Naposled přes rameno s úsměvem dodal. "To by ale nebyla žádná sranda." Vyděšeně jsem k němu běžela s tím že mi uteče. Chytla ho za rameno "Počke-" Zamotala se mi hlava a udělalo se mi na zvracení. Znovu po dlouhé době jsem cestovala časem.

----------------------------------------

Pro tuto kapitolu bohužel žádný obr. nebude, moc jsem to nestihla. V příští kapitole už ale snad bude :P Tak nezapomeň číst dál  :] <3