Budoucnost, Přítomnost a Minulost

Tajemná místnost

"Počkej!" Křikne Yort "Výtej mezi nás."

Bylo to hezké patřit do nějaké skupiny lidí. Nehledě na to že vás před minutou chtěli připravit o život. Zahřálo to u srdce, slyšet tyto slova vycházející z rtů jiného člověka. Přesto jsem se ani koutkem úst neusmála. Zůstával mi můj kamený výraz. Kývla jsem hlavou a následně opustila místnost. Dveře za mnou se pomalu zavíraly, až zazněla tlumená rána. Kráčela jsem chodbou kterou mě Klára vedla dovnitř. Jako před tím zde bylo hodně dveří a různé místnosti. Otevírala jsem všelijaké dveře co přede mnou stály, ale žádnou z těch místností jsem nepoznávala. Nakonec můj pohled zkončil u vysokých železných dveří, s klíčem visícím vedle nich. Zvídavě jsem na ně hleděla. Neměli ani mříže kterýma se dá kouknout dovnitř. Co když přede mnou něco tají? Přesvědčovala mě hlava. Nevydržela jsem to a popadla klíče. Přistoupila k zámku a koukala jsem, jestli za mnou někdo není. Snažila se ho rychle otevřít, ale dveře nepříjemě vrzali. Klíč se v zámku otáčel, dokud ho sám nezastavil jeho konec. Vytáhla jsem jej a popadla kliku. Dveře zavrzali ještě víc když jsem je otevírala. Za nimi byla jen tma. Moc jsem toho neviděla. Můj krok zazněl temnou místností. Byly tam schody, ale zdálo se že né moc. Po třech krocích jsem stála na zemi. Nohy se mi stále posouvaly vpřed, do té doby než jsem neuviděla co se v této místnosti skrývá. Prudce jsem zastavila. Ze stran trčely železné řetězy které ozařoval svit ze zabezpečeného okna. Oči mi přejížděli podél řetězu až k osobě klečící na zemi. Vyděsilo mě to. Někdo tam připoutaný okovy klečel na zemi se skloněnou hlavou. Vykročila jsem zpět ale zakopla. Seděla jsem na zadku a stále osobu sledovala. Můj pád vytvořil menší rámus. Člověk připoutaný ke zdím zvedl hlavu. Vypadal povědomě ale do tváře jsem mu neviděla."Kdo si?" Zeptala jsem se. Osoba na mě hleděla a chystala se něco říct. Železné dveře za kterých jsem přišla se rozrazily a z nich vyběhla Klára s dalšími čtyřmi lidmi. "Co tu děláš!" podívala se na mě. "Nemůžeš tu jen tak pobýhat a otevírat jakýkoliv dveře chceš!" Zařvala. "Ale!" Koukla jsem se zpátky na připoutaného člověka. Dva chlapy mě vzali a odtáhli odsud. Dveře se opět zavíraly a já opřená o zeď jsem slyšela jen hlasité bouchnutí. Klára na mě zírala smrtonosným pohledem. "Co si myslíš že děláš!" Rozkřikla se znova. "Promiň, já jen.." Pohled mi směřoval k zemi. "Odveďte jí z této místnosti." Poručila Dvěma gorilám v černém. Odvedli mě do jiné místnosti s mnoha dveřmi. Poté se otočili zpět a odešli. Procházela jsem chodbou, zkoumala jednotlivé druhy dveří s cedulky. Jedny byly přiotevřené. Přistoupila jsem blíž a začla šmírovat dovnitř. Z pozad nich vycházel Willův a Yortův hlas. "Wille, co s ní budeme dělat?" Oba vypadali vystresovaně. "Nemám tušení, nevíme o ní absolutně nic." Yort k němu vzhlédl "Nepříjde ti divné že tu je ve svém přítomném věku?" Yort se zamyslel a pokračoval "podívej, rok ve kterém se nacházíme, je rok kdy se narodila. Měla by být ve svém mladším těle." Chviličku bylo ticho. "Myslíš snad že doopravdy není Time Walker?" "Přesně." Odpoví Yort. "To ale nedává smysl. Na vlastní oči jsem viděl jak jí časová díra vtáhla do sebe." Vypadali beznadějně a to kvůli mě. "Tak v tom musí být něco jiného" Dodal Yort. "Hlavně už běž, zítra tě čeká výcvik, to dobře víš." Oba se rozešli. Will ke dveřím a Yort seděl na židly u stolu. Rychle jsem se vzdálila aby mě neviděl a opřela se o zeď u pokoje číslo 273 . Dveře se otevřeli a z nich vyšel Will s vážným obličejem. Podívala jsem se mu do očí. "Něco tě trápí?" On jen odklonil pohled. "Aha..tak nic" odpověděla jsem si. Přišel ke mě blíž. "Máš už klíče od pokoje?"  "Em..ne? Od jakýho pokoje?"  Zmateně jsem se vyptávala. "Nevadí tak je dostaneš zítra."  Koukal se na mě s velkým úsměvem. "Co je?"  Podívala jsem se mu do modrých očí ve kterých jsem se začala pomalu topit. "Né já jen že budeš muset někde přespat" mrknul na mě. "Eh..jo doma!" Opáčila jsem. "Je mi líto jestli tě zklamu ale domů teď jít nemůžeš. Teda alespoň né bez svolení Yorta."  Ušklíbl se. "Fajn, když jinak nedáš. Najdu si místo kde přespat." Třeba mi poradí Klára. Promýšlela jsem si v hlavě. "No dobře budu tak hodnej a nechám tě přespat u mě"  Podal mi ruku. Chvíli bylo ticho "Co?" řekla jsem nechápavě. "Ani nápad, to radši budu spát někde na lavičce."  Přiložil si ruku zpátky k tělu. "Jak myslíš. Dobrou." Dveře od jeho pokoje číslo 273 se zabouchly. "Ugh" Stála jsem před nimi s kameným výrazem. Vzpamatovala se a kráčela chodbou zpátky ke dveřím, kterými jsem přišla. Popadla kliku a zatáhla. "Počkat" Dveře nešli otevřít. Néé proč to nejde! Zpanikařila mi hlava. Odstoupila jsem a zkoušela otevřít dveře od různých pokojů. Nic nejde!! Asi deset minut jsem se snažila něco otevřít. Ale nešlo to. Vyčerpaná, jsem seděla naproti pokoji číslo 273 a zírala na něj. Uběhlo dalších pět minut. Začínala mi být zima. "Kašlu na to" Zaklepala jsem na dveře od protějšího pokoje. Netrvalo to ani půl minuty a otevřeli se.  Stál v nich Will se zlým úšklebkem. "Ha! Já věděl že příjdeš!" Odfrkla jsem si. Popadl mě za ruku a zatáh dovnitř. Dveře se za mnou zavřeli. Držel mě u zdi rukama kterýma se o ni opíral. "Co si myslíš že děláš" dodala jsem v klidu. snažila jsem se ho odstrčit, ale nešlo to. Přiblížil se blíž a dal mi menší pusu. Zrudla jsem jak rajče. Když to uviděl rozesmál se. "Slez ze mě!" Naštvala jsem se. "Běž rovně a u prvních dveří zahni do leva, tam je koupelna. Už tam máš všechno připravený." Usmál se a odešel. Celá Rudá jsem běžela směrem k ní. Zavřela jsem dveře a zámkem v nich se zamkla v koupelně. Vážně tu bylo vše co potřebuji. Kartáček, ručník, hřeben, Sprcháč, nějaký náhradní oblečení... Vysprchovala jsem se s už připraveným šampónem a sprchovým gelem. Použila jsem i ručník který mi tu nechal. Zamotala jsem si ho okolo sebe a šla si vyčistit zuby. Pořád jsem myslela na tu pusu. Nechápu proč? Plivla jsem do umyvadla a pusu si vypláchla. Nakonec se převlékla do oblečení co tam bylo také připravené. Otevřela jsem dveře. Prošla chodbou až do jeho pokoje, kde ležela na podlaze vedle postele nafukovací matrace s peřinou a polštářem. Zezadu na mě promluvil Will "už si hotová? Dobře, můžeš spát v mí posteli." Otočila jsem se na něj "Cože? Proč?"  Oplatil mi pohled. "Protože si tu na návštěvě a teď už běž spát. Zítra tě čeká velký den." Lehnul si na nafukovací matraci. Vypadalo to, že byl úplně tuhej. Překročila jsem ho a zachumlala se do peřiny na jeho posteli. Netrvalo dlouho a upadla jsem do říše snů.

--------------------------------------------------------

XP   Snad se stránka líbila <3 . Budu ráda případně za komment či vote :P                                    Nezapomeň číst dál :)  -->