Sledovala jsem jak se moji přátelé a pár dalších andělů snaží oživit mé nehybné tělo. Bez úspěchu. Byla jsem zoufalá ale zároveň klidná. Jsem mrtvá? Co se stane s anděli kteří zemřou? Vrátí se zpět do nebe? To byly otázky na které bohužel neznám odpovědi, ale něco asi bylo špatně když jsem pořád na zemi.
Přešla jsem k brečícímu Justinovi a položila mu ruku na rameno, čekala jsem že se nic nestane protože jsem prakticky duch takže mě nemůže cítit, ale spletla jsem se.
"Blair?" zašeptal skoro neslyšitelně, ale já ho slyšela a podle výrazu v Michaelově tváři jsem poznala, že on taky.
"Děje se něco Justine?" zeptala se ho starostlivě Luce. I když měla slzy v očích, snažila se být silná...jako vždycky.
"Přísahal bych že jsem cítil Blair. Jsem si jistý že je tady" řekl rozhodně. Všichni se začali rozhlížet po místnosti jakoby mě mohli vidět. Vlastně jsem se divila že mě nikdo z nich nevidí, andělé můžou vidět mrtvé.
"Asi se ti jen něco zdálo. Ona tady není" zašeptala Luce a stiskla mu ruku. Byla jsem hrozně ráda že při něm stála.
"Jsem tady" řekla jsem tiše, ale jak jsem čekala, nikdo si toho nevšiml. Nahromadila se ve mě zlost. "Jsem tady!" zakřičela jsem z plných plic a kopla do stolku přede mnou. Ten hned spadl. Co to sakra bylo?
"Pořád si myslíš že tady není?" zeptal se Justin a přes slzy se mírně pousmál. " Ten stolek by mohl být klidně náhoda, ale neříkej mi že jsi nic neslyšela" takže on mě slyšel? Usmála jsem se. Možná že všechno ještě není ztracené.
"Through the sorrow,
Through the fights
Don't you worry
Cuz everything's gonna be alright,
-ight,-ight be alright, -ight" slyšela jsem jak si tiše zpívá písničku, kterou nedávno složil když Luce odešla za Michaelem a ostatními a najednou všechno zmizelo. Už jsem nebyla v našem obýváku. Rozhlédla jsem se kolem sebe a poznala jsem, že jsem doma. Myslím že jsem vážně zemřela..
"To je jen na tobě, Blair" ozvalo se za mnou. S nechápavým výrazem ve tváři jsem se otočila. Mé oči ozářilo světlo a já je musela přivřít. Věděla jsem moc dobře s kým mám tu čest. Uklonila jsem se tak jak to všichni andělé dělají když se setkají se svým Pánem. Můžete ho znát spíš pod jménem Bůh, tak ho totiž nazývají lidé na zemi.
Setkala jsem se s ním jen párkrát, ale vždy mě ohromí ta síla a krása, která z něj vyzařuje. Lidé si ho představují různě, ale ve skutečnosti nikdo neví jak doopravdy vypadá. Jeho svatozář je totiž tak silná, že ho přes ni nemůžete spatřit. Jak andělé říkají: Je prostě čisté světlo.
"Sama se musíš rozhodnout, jestli od něj odejít a nechat ho žít svůj život, a nebo jestli se vrátit" pokračoval.
"Nemůžu se vrátit. Anděl na zem nepatří a i kdybych chtěla, zanedlouho by mě poslali zpět" zaslechla jsem jeho zvonivý smích.
"Jsem všemohoucí, Blair Edwardsová, takovou maličkost bych jistě zařídil"
"Já vím, že ano"
"Otázkou ale je: Chceš abych to zařídil? Chceš se vzdát svého života anděla a žít místo toho život obyčejného člověka"
"Já nevím" šeptla jsem. Všechno kolem mě se začalo všechno točit a najednou jsem se ocitla na cizí zahradě. Můj Pán tam byl se mnou.
Na pískovišti si hrála malá blonďatá holčička, ale nikdo jiný tu nebyl. Náhle se otevřeli skleněné dveře domu a z nich vyběhl muž a přes rameno měl přehozeného zhruba sedmi-letého kluka. Smál se a mířil s ním k bazénu, chlapec, kterého nesl se také smál a při tom pištěl. Ten muž mi přišel hrozně povědomý, ale jelikož bežel, neviděla jsem mu pořádně do tváře. Až když hodil malého chlapce do bazénu, spokojeně se zastavil a usmál se. Byl to Justin. Ale ne ten můj Justin, tomuhle mohlo být tak kolem 30-ti. Proč mě sem můj Pán sakra vzal?
Ze dveří, ze kterých před chvilkou vyběhl Juss, vyšla vysoká blondýnka s velkým úsměvem na tváři. V ruce nesla tác se sklenicemi a položila ho na stůl, který byl plný jídla. Děti se ihned rozběhli k tomu stolu a pohodlně se usadili.
"Cassie bež si umýt ruce, máš je celé od písku" poručil jí Justin a ona se slovy 'ano tati' odešla dovnitř. Tohle je Justinova dcera? Takže ten kluk je jeho syn a ta blondýnka je jeho...žena? Píchlo mě u srdce jen jsem na to pomyslela, ale možná že se pletu.
Justin k ní přišel blíž, ruce jí obmotal kolem pasu a políbil ji. Takže se asi nepletu. Slzy se mi nahrnuly do očí a s bolestným výrazem ve tváři jsem se otočila za sebe.
"Proč jsi mě sem vzal?" zeptala jsem se a ani se nesnažila být potichu, protože mi bylo jasné že nás nikdo nevidí ani neslyší.
"Jestli si vybereš opustit ho a zůstat andělem, takhle bude vypadat jeho život"
"A... ukážeš mi jak bude jeho život vypadat když se vrátím?" vzlykla jsem.
"Nemůžu ti ukázat tvou budoucnost, nebylo by to spravedlivé. Život je samé překvapení, nikdy nevíš co od něho čekat a takhle by to mělo i zůstat. Nezaručím ti že bude štastný jako by byl kdyby jsi zůstala andělem, ale ani ti to nevyvracím. Vše je jen na tobě" pronesl moudrým hlasem a já si ani neuvědomila že už nejsme u Justina na zahradě, ale v obývacím pokoji, kde pořád leželo mé nehybné tělo a mý přátelé ho zatím oplakávali.
"Ať se rohodneš jakkoli, vyhovím ti. A ne jenom proto, že jsi porazila Lucifera -za což ti mnohokrát děkuji- ale i proto, že jsi neobyčejný anděl, Blair, věřím že se rozhodneš správně" hned jak to dořekl, zmizel. S povzdechem jsem se podívala na Justina a hned jsem věděla jak se rohodnu...
