"Musíme si promluvit" spustil Justin hned jak jsem otevřela dveře. Zaraženě jsem se na něho koukla.
"O čem chceš mluvit?"
"Pustíš mě dovnitř? Prosím." i když jsem s ním nechtěla mluvit, odstoupila jsem ke dveřím aby mohl vejít dovnitř. Namířil rovnou do obýváku.
Zavřela jsem dveře, zhluboka se nadechla a šla za ním. Seděl na gauči a nervózně si podupkával nohou.
"O čem chceš mluvit?" zopakovala jsem svou otázku, kterou jsem mu položila už u dveří.
"Vím kdo doopravdy jsi" při těch slověch se mi jakoby zastavilo srdce, nemohla jsem dýchat ani mluvit. Věděla jsem že na to příjde.
"Nevím o čem mluvíš" zapírala jsem dál, i když bylo zřejmé že je to k ničemu. Sarkasticky se zasmál.
"Víš moc dobře o čem mluvíš, Blair" moje jméno vyprskl až mě to zabolelo u srdce. Byl naštvaný, ale zároveň se mu tlačily slzy do očí. A stejně tak mě.
"Jsem Madison, ne Blair" řekla jsem tiše a třásl se mi hlas.
"Přestaň! Přestaň už zapírat!" zakřičel až jsem sebou cukla leknutím. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Radši jsem byla ticho a nic neříkala.
"Kam jsi zmizela? Řekli mi že jsi umřela.Celé ty roky jsem se kvůli tobě trápil! Víš jaké to pro mě bylo?" křičel dál.
"Myslela jsem že ti beze mě bude líp" šeptla jsem, ale bála jsem se na něho podívat. Slzy mi už tekly proudem.
"Co je tohle za kravinu? Jak by mi bez tebe mohl být líp? Miloval jsem tě!" zasekl se, ale potom tiším hlasem dodal "Pořád tě miluju" při jeho slovách mi začalo srdce tlouct milionkrát rychleji. "Ale tobě je to asi úplně jedno, nechala jsi mě tady. Zajímáš se jen o sebe. Užívala sis někde daleko, zatímco já jsem trpěl"
"Jak tohle můžeš říct?" rozkřičela jsem se už i já. "Neumíš si ani představit jak těžké to pro mě bylo. jak těžké pro mě bylo opustit tě a jak těžké bylo vidět jak jsi šťastný s Joyce! Celé roky jsem tě sledovala. Byla jsem tady když jsi byl šťastný, rozzuřený nebo smutný. Neviděl jsi mě, ale byla jsem tady! Pomáhala jsem tobě a Fay pokaždé, když vám bylo nejhůř, sledovala jsem každý váš krok, jen proto aby vám někdo neublížil a byla jsem i u toho když jsi poznal Joyce, to bolelo nejvíc. Ten pocit že když jsi s ní, tak zapomínáš na mě, ale byla jsem šťastná protože jsi byl i ty" vzlykla jsem. "Nevykašlala jsem se na vás. Jednou jsem se ti dokonce napsala vzkaz, ale byl jsi až moc odhodlaný najít mě, že jsem ho musela zase smazat z tvé mysli" dořekla jsem a než jsem stihla zareagovat, Justin udělal krok vpřed a jeho rty přiložil na ty mé. Na tohle jsem čekala tak dlouho.
Po hodně dlouhé době další část, je hodně krátká, ale aspoň něco:D Omlouvám se za chyby
