Když jsem se podívala na brečícího Justina, hned jsem věděla jak se rozhodnu.
"Miluju tě Justine. Nikdy tě neopustím" zašeptala jsem, i když mě nemohl slyšet.
"Už jsem se rozhodla" zvolala jsem a vedle mě se znovu objevil můj Pán. Se slzami v očích jsem se na něj podívala a on se vlídně usmál.
"Jsi si jistá?" zeptal se mě a já rozhodně přikývla. Nemůžu Justinovi vzýt štěstí, které ho čeká když zůstanu andělem a vrátím se domů. Myslela jsem vážně to, že ho nikdy neopustím, budu pořád s ním a budu ho chránit, akorát že on o tom nebude vědět.. Pár dnů, týdnů nebo možná měsíců bude zničený z toho , že si bude myslet že jsem zemřela, ale potom potká tu blonďatou dívku, kterou jsem viděla v náhledu do jeho budoucnosti a postupem času bude šťásný.To Joyce - tak se ta dívka jmenuje - ho udělá šťastným a přesně takhle to já chci! Dobře, lžu sama sobě. Na jejím místě bych chtěla být já, ale takhle to pro něj bude lepší.
"Ale mohla bych tě přece jen o něco poprosit?" měla jsem co dělat, abych se nanovo nerozbrečela.
"Samozřejmě, jen mi řekni co by sis přála" nevím proč se mě na to ptá, jelikož umí číst myšlenky, ale moc jsem to neřešila.
"Chci stárnout jako normální lidé. Nechci žít dalších miliony let a dívat se, jak moji kamarádi ze Stratfordu umírají když já bych měla tak dlouhý život. Chci stárnout s nimi" andělé stárnou velice pomalu. Za 400 let bych se vůbec nezměnila a nepoznali by jste na mě jediný rozdíl. A takhle já žít nechci. Chci zestárnout a umřít tak jako ostatní.
"Slíbil jsem ti to Blair a já sliby vždy dodržuji, ale nechceš si to ještě rozmyslet?" záporně jsem zakroutila hlavou.
"Ne, jsem už rozhodnutá" prohlásila jsem.
"Dobrá tedy" zavřel oči, zhluboka se nadechl a řekl nějaké cizí slovo, kterému jsem nerozumněla "Odteď stárneš jako člověk, ale jsi pořád andělem"
***
"Blair jak jsi mu to mohla udělat? Víme že jsi měla navybranou a rozhodla jsi se špatně!" Luce a Michael mi zrovna nadávali za mé rozhodnutí. Hned jak se vrátili domů mi řekli že se o mě báli atd. a potom hned spustili vlnu nadávek.
"Vím že jsem se rohodla správně, je to takhle lepší" šeptla jsem a Luce se na mě nevěřícně podívala. Vážně se v ní nevyznám! Když jsem chtěla být s ním tak mi to zakazovala, ale když nechci tak mi za to nadává.
"A v čem je to pro něj lepší?" vložil se do debaty i Michael.
"Viděla jsem jeho budoucnost. Bude mít dvě děti a ženu. Bude šťastný" po tváři mi stekla slza a Luce mě pevně objala. Možná že už pochopila proč jsem to udělala.
"Je mi to tak líto" řekla tiše.
"Budu v pořádku, nemusíte se o mě bát. Poučila jsem se z toho, už nikdy se nebudu na zemi sbližovat s lidmi" falešně jsem se usmála a když mi to neuvěřili, nechali to být.
"Půjdu se přivítat s ostatními" oznámila jsem jim a odešla jsem. Ve skutečnosti jsem se nešla přivítat s nikým, šla jsem k řece. Máme mnoho způsobů jak náhlédnout na to, co se děje na zemi a kouzelná řeka je jedním z nich.
"Ukaž mi Justina" šeptla jsem když jsem tam došla a na hladině vody se hned ukázal jeho obrázek. Seděl doma na posteli a brečel. Celou dobu jsem se snažila být alespoň trochu silná, ale tohle mě zlomilo, padla jsem na kolena, hlavu si schovala do dlaní a brečela s ním.
*Z POHLEDU JUSTINA*
Nikdy jsem necítil to co cítím teď. A co vlastně cítím? Jen prázdnotu, beznaděj, smutek. Když umřel můj táta, v srdci mi po něm zůstala obrovská rána a když jsem poznal Blair, ta rána se pomalu hojila, ale když zemřela i ona, díra v srdci se opět vrátila, jenže tentokrát je mnohem větší a hlubší. Další člověk kterého miluji odešel.Je pryč a já znovu spadl na úplné dno.
KONEC.......Kecám, není to konec:D
Omlouvám se za chyby. Doufám že se vám část líbí:))
