"Blair neboj se. Určitě tě nepozná" povzbudivě se na mě usmála Luce. Je pravda že jsem se docela změnila a taky jsem si změnila barvu vlasů z tmavě hnědé, na blonďatou. Kdyby mě poznal, nějak to zamluvím.
"V to doufám" povzdychla jsem si.
Jsem teď nervóznější než kdy jindy. Po sedmi letech se s ním zase setkám.
***
Právě jsem se nastěhovala vedle něj a teď přemýšlím jak se dostat k Cassie aby mu to nebylo divné. Asi se budu muset skamarádit s Joyce aby mě k ní pustila.
Uslyšela jsem dětský smích a následně Joycein hlas a tak jsem vykoukla z okna. Joyce,její syn Chrsitian a Cassie zrovna odcházeli pryč od jejich domu. Popadla jsem klíče, tašku a rychle vyletěla ven z mého domu. Napadlo mě, že použiju stejnou taktiku, jako při seznámení s Justinem.
"Promiňte" řekla jsem abych upotala její pozornost a tak se i stalo. Všichni tři se na mě otočili a já se nervózně usmála "Zrovna jsem se přistěhovala a ještě to tady neznám, mohla by jste mi prosím říct kde je tady nejbližší obchod?" pohledem jsem zavadila o Cassie, které se v očích hned mihlo poznání. Věděla že jsem to já a to mě rozhodilo. Jestli to poznala ona, určitě to pozná i Justin...
"Samozřejmě" řekla, usmála se a začala mi vysvětlovat cestu k obchodu, kterou jsem už dávno znala.
"Máma tě vidí?" ozvala se překvapeně Cassie a já záporně zakroutila hlavou aby pochopila že o tomhle nemá mluvit.
"Jistěže ji vidím" mírně se zasmála Joyce.
"Já vím, jen jsem si dělala srandu" zamlouvala to. "Mami proč ta paní nejde s námi?" zeptala se a potom se podívala na mě "Jdeme taky do obchodu" usmála se.
"No jestli jí to nebude vadit, nemám námitky" prohlásila Joyce a pohled upřela na mě.
"Tak dobře" možná že dostat se ke Cassie nebude tak těžké když mi v tom sama pomáhá. Říkala jsem že je na svůj věk hrozně chytrá.
"Mimochodem jsem Madison" oznámila jsem.
"Já jsem Joyce a tohle jsou moje děti Chris a Cassie. Co vás přivedlo sem do Stratfordu?" zkoumavě si mě prohlížela, jakoby mě znala, ale to není možné.
"Práce" odpověděla jsem jednoduše a vlastně jsem ani nelhala, opravdu jsem tu jen kvůli práci. Naštěstí se nevyptávala na to, co dělám, protože to jsem ještě nestihla vymyslet.
"A jak se vám tu zatím líbí?"
"Ještě jsem se nestihla pořádně porozhlédnout po okolí, ale myslím že to tu bude dobré" usmála jsem se.
"Jste tu sama? Nikoho jsem s vámi neviděla" pokračovala ve vyptávání se.
"Ano jsem tu sama"
***
Už jsme skoro doma. Joyce se mě celou cestu neustále na něco vyptávala a občas už mi to přišlo otravné, ale vždy jsem zdvořila odpověděla. Uviděla jsem jak od jejich domu už na ně Justin mává a mě si jen zkoumavě prohlíží. Když jsem ho uviděla, srdce se mi rozbušilo. Ucítila jsem stisk na své pravé ruce a když jsem se podívala dolů, spatřila jsem malou Cassie jak se na mě usmívá.
"Bude to v pořádku" šeptla abych ji slyšela jenom já a rozběhla se za svým otcem. Pořád mě ohromuje jak je moudrá, ale možná to bude tím, že je na půl anděl.
Přišli jsme blíž a Justinovi z tváře zmizel úsměv. Ani já jsem se teď nedokázala usmívat.
"Blair" šeptl a Joyce se na něho nechápavě podívala, ale potom se jí to došlo. Justin jí o mě hodněkrát vyprávěl.
"Blair? Ne, tohle je Madison. Madison to je můj manžel Justin" představila nás a já jsem k němu natáhla ruku, on ji chytil a potřásl s ní. Na těle mi vyskočila husí kůže, protože už je to tak dlouho co se mě dotkl, nebo mě alespoň viděl.
"Omlouvám se, s někým jsem si vás spletl" falešně se usmál a já mu úsměv opětovala.
Krátká a o ničem, ale nemám moc náladu na psaní:) Omlouvám se za chyby:)
