*Z POHLEDU JUSTINA*
Šel jsem říct své dceři že už je oběd. Usmál jsem se když jsem ji uviděl jak si něco plává do písku. Šel jsem k ní blíž.
"Mám tě moc ráda Blair" řekla a natáhla ruce. Zastavil se mi dech a vykulil jsem oči. Vážně řekla to co si myslím že řekla, nebo se mi to jenom zdálo?
"Co jsi to říkala Cassie?" zeptal jsem se jí a ona sebou hned trhla. Podívala se do prázdna, vedle ní a potom mírně přikývla. Byl jsem zmatený.
"Nic" řekla a usmála se tím svým rozkošným dětským úsměvem. Teď jsem byl ještě víc zmatený. Jsem si jistý že jsem slyšel jak říká 'Blair'
"Ale ano, řekla jsi 'Mám tě ráda, Blair' , kde jsi slyšela to jméno?" tu otázku jsem zašeptal. Zase se podívala do prázdna.
"To jsem neřekla" záporně zakroutila hlavou a potom s ní trhla zase vedle sebe a šeptla "promiň"
"Cassie kam se to pořád díváš a komu se omlouváš?" zvýšil jsem hlas ale hned jsem toho zalitoval, protože se tvářila vystaršeně a oči se jí zalily slzami. No jo no, děti rozbrečí všechno.
"Omlouvám se zlato, už o tom nebudeme mluvit ano? Pojď, jdeme domů na oběd" vzal jsem ji do náruče a odešel do domu.
***
Přemýšlel jsem nad dnešním odpolednem. Jsem si jistý že řekla Blair! Nebo si to jen nalhávám, protože jsem to chtěl slyšet?
Zaplavil mě pocit viny, protože poslední dobou jsem na Blair moc nemyslel a radši jsem si užíval. Vím že by chtěla ať jsem šťastný a nemyslím na ni, ale mě příjde jako bych ji tím zrazoval
Cítím se špatně i kvůli Joyce.Ano miluju ji, ale nikdy ji nebudu milovat tak jako Blair. Ona pro mě vždycky bude ta pravá...
Kvůli mému přemýšlení jsem nemohl usnout.
Myslel jsem na její úsměv.
Na její oči.
Na její rty.
Na ni.
*Z POHLEDU BLAIR*
Seděla jsem na pohovce vedle Justina a sledovala jeho zamyšlenou tvář.
"Určitě se mi to jenom zdálo" řekl si pro sebe a zakroutil hlavou. Moc dobře jsem věděla o čem mluví. Zvedl se z gauče a odešel.
Je dobře že si myslí že se mu to jenom zdálo. Ale nebylo by špatné, kdyby o mě věděl. Ano bylo! Takhle je to pro nás oba lepší. Tohle si nalháváš už sedm let, ale věříš tomu? Panebože už začínám bláznit, hádám se sama se sebou.
Zvedla jsem se a šla jsem za Cassie. Ležela ve své dětské posteli a i když ještě nespala, měla zavřené oči. Když si uvědomila mou přítomnost, otevřela její očka a posadila se.
"Promiň, Blair" provinile se zatvářila. Přešla jsem k její posteli, sedla si a usmála jsem se na ni.
"Nemáš se za co omlouvat zlato. Už na to nemysli, dobře?"
"Ale kvůli mě to táta málem zjistil" měla jsem pocit že se za chvilku rozpláče a nejradši bych ji teď objala, ale nemůžu...
***
"Blair tak tady jsi!" ozvala se Luce když jsem se vrátila domů "Byla jsi tak zase, viď?" Luce není ráda že všechen čas trávím na zemi staráním se o Justina a jeho rodinu, ale respektuje moje rozhodnutí.Ostatně...nic jiného jí ani nezbývá. Přikývla jsem.
"Myslím že ti teď udělám radost!" usmála se. Nechápavě jsem se na ni podívala.
"Jdeš zpátky do Stratfordu!" vykřikla a já se na ni zděšeně koukla.
"Cože?" vypískla jsem vyděšeně.
"Ty nemáš radost?" zamračila se.
"Radost? Ani náhodou! Nemůžu se tam vrátit!" rozkřičela jsem se.
"Proč ne? Já myslela že budeš ráda"
"Tak to sis myslela špatně" odsekla jsem.
"Ale vrátit se tam musíš. Víš jak jsi kouzlem zařídila aby Joyce otěhotněla?" přikývla jsem.
"Tak Cassie je tak nějak asi spíš tvoje dcera než její a má všechny naše schopnosti...Možná je i silnější" řekla tiše a já jsem vykulila oči. To přece není možné!
"Ale já s ním jsem skoro pořád a nic nadpřirozeného neudělala!" namítla jsem.
"Když jsi od ní odešla, spálila na popel svého plyšáka!"
"Prostě se tam nemůžu vrátit" šeptla jsem.
"Pán už vyřkl rozkaz. Musíš to udělat"
Omlouvám se za chyby!
