Tajemný muž

5. Kapitola

Hned jak jsem dorazila domů mé kroky směřovaly snad rychlostí blesku do pokoje, kde jsem se i přes zákaz matky zamkla, a to jen z důvodu že jsem zrovna teď nepotřebovala další přednášku o tom, jak se chovám a proč jsem byla pryč skoro tři hodiny. Samozřejmě tak po pěti minutách si moje matka všimla, že už jsem doma a začala netrpělivě klepat na dveře a hned si všimla, že jsou dveře zamčené přímo mlátila a křičela: co to má znamenat? Chvíli jsem čekala, jestli přestane, anebo jí budu muset vysvětlit, že nemám náladu na přednášku. Otráveně jsem vstala, spěchala ke dveřím a otevřela.

„Co je mami?" zeptala jsem se nevinně.

„Co to má jako znamenat? Vykřikla. „V tomhle domě se zamykat nebudeš!!"

„Ano mami já jsem jen chtěla být chvíli sama. Jo a taky vim, že jsem přišla pozdě promiň." Omlouvala jsem se.

„Jo to si přišla! Jak si to vůbec představuješ?!" křičela pořád.

Radši jsem mlčela abych matku nenaštvala ještě víc.

„Abysme si rozuměli máš pěknej problém! Víš vůbec jak jsem se o tebe bála? Nedala si o sobě vůbec vědět."

„Promiiiň mami." Zopakovala jsem.

„Tohle si udělala naposledy, mladá dámo. Dokud se nevyřeší to všechno okolo toho zmizelého kluka nehneš se nikam teda kromě školy! Je ti to jasné?"

„Ano" řekla jsem s ublíženým výrazem ve tváři.

„No super tak to doma ztvrdnu hodně dlouho." Řekla jsem polohlasem, když matka odcházela naštvaně pryč.

Následující den ve škole jsem slavila svůj první úspěch: přežila jsem první měsíc v nové škole, a ještě nikomu nejsem k smíchu. Vzápětí mi došlo že právě dnes je přesně měsíc od Tylerovo zmizení a jak se zdá policie zřejmě usoudila, že je to beznadějný případ a odložila ho. Zase jako každý den, moje zábava spočívala v tom, že vždy když jsem Johna uviděla začala jsem ho skoro bez mrknutí hypnotizovat.

Ještě v ten samý den, když jsme měli hodinu historie, mě moje nejméně oblíbená učitelka, kterou nesnášela až na malé výjimky celá škola, a to proto že její oblíbený koníček byl shazovat a studenty na tu nejnižší úroveň, přesadila k Johnovi (hezounovi) a to jen proto že se jí nelíbilo, jak jsem si při hodině nudou pokreslila sešit podle ní nesmyslnými malůvkami.

„Ahoj" napsal na papírek, když jsem si přisedla.

„Ahoj" odpověděla jsem stejně.

„Taky tak nesnášíš tuhle učitelku?"

„Jo úplná noční můra." Přisvědčila jsem.

Usmál se, ale k jeho neštěstí si právě toho úsměvu učitelka všimla.

„Něco k smíchu, pane Parkere?" Zeptala se pohrdavým tónem.

„Ne paní Fisherová. Jen jsem si na něco vzpomněl." Odpověděl stejně pohrdavým tónem jako učitelka.

„Aha, hm tak si na podobně vtipné věci vzpomínejte v jiných hodinách. Tady na to není nikdo zvědavý." Pokárala ho.

„Tak promiňte že neovládám svoje myšlenky." Řekl výsměšným tónem.

Podívala se na něj pohledem, kterým by snad mohla i vraždit ale nic dalšího už neřekla a pokračovala ve výkladu.

John se vítězně zatvářil a podíval se na mě.

„Co je?" Zeptala jsem se ho.

„Nic, co by bylo." Odpověděl zmateně.

„Můžu se na něco zeptat?"

„Klidně"

„Když jsem u vás byla a ty si mi přišel otevřít, proč si na mě byl tak hnusnej?" Zeptala jsem se ho zvědavě.

„Nechtěl jsem, aby si měla problémy." Vysvětlil nezajímavě.

„Takže ti na mě záleží?"

Překvapeně se otočil, podíval se na mě a hned zase odvrátil oči.

„Dobře mlčení znamená souhlas." Usoudila jsem s úsměvem.

Znova se otočil a řekl: „Jen nechci, aby si měla problémy."

„Aha"

„Co?" zeptal se zmateně.

„Nic já jen že tohle říkáš pořád." Odpověděla jsem.

„Já vim no, nevim co ti na to mám říct jinýho." Vyhrkl a pokrčil rameny.

„Hmm"

Po zbytek hodiny už jsme neprohodili ani slovo, jen jsme se na sebe střídavě dívali, připomínalo mi to podobnou scénu, jako z nějakého trapného romantického filmu, kdy se hlavní postavy filmu na sebe podívají a druhý den už se berou.